Sobotní koncerty ve stanu dokázaly konkurovat i headlinerům Pohody

Sobotní odpoledne na Pohodě bylo ideálním časem k bližšímu poznání novějších českých interpretů. Anebo se jít prospat či posedět na pohodu do Dómu, v němž ode dvou hustil do lidu pod sebou moudra český rapper Bonus.

Povětšinou odpočívající lidé tak dostali bonus v podobě verbálního sociálně-kritického zrcadla. Možná i trochu více rozohněného, neboť rapper-poeta Martin Hůla na konci známějšího songu Okovy vyměnil neutrální text: „Možná, že věřil v lepší svět, kterej se nepoved,“ rovnou na cheguevarovsky agitační: „Možná, že věřil v lepší svět, všechny je postřílet!“

Bonusovo vystoupení bylo jinak ubrnkaně poklidné, společně se dvěma španělskými kytarami nijak nedivočil. O pořádnou zvěř se postarali až The Maggie´s Marshmallows, s nimiž jsme udělali i zajímavý rozhovor.

Tato mladá kapela, zformovaná zhruba před dvěma lety v Praze, ještě v sobotu nechápala, jak se mohla „kvalifikovat“ na Pohodu. Byla z toho krapet nervózní, což nakonec spravilo pár piv, a tak se pro mě stala show od čtyř odpoledne v Európa stanu největším překvapením celého festivalu.

Stačí slyšet křičet a zpívat zpěvačku a basačku Maggie Janderovou a vzpomenout si na ten tichý hlásek, kterým s vámi před chvílí mluvila u rozhovoru. Ten rozdíl je jako nebe a dudy. Boží! Pokud si uvědomíte, že dokáže jakékoli slovo protáhnout třeba na 6 sekund a neztratit intonaci, nezbývá, než doplnit: klobouk dolů! 

The Maggie´s Marshmallows zní jako vypalovačky z Pulp Fiction

Hlas je však u kapely pouze jednou ze součástí povedeného koktejlu, který dle Maršmelounků po vypití nejvíc chutná jako garage-punk. Tohoto divočejšího označení se nemusíte bát, slovo punk spíše vystihuje smýšlení a vznik kapely, než že by se jednalo i čistý punkerský nihilismus a kakofonii. Pražská parta hraje nefalšovaný rock´n´roll a kdyby byl soundtrack Pulp Fiction hudebním stylem, hráli by The Maggie´s Marshmallows pulp fiction.

Hudebnický um kytaristy Stoupy a pořádně se chvějící blány na bicích bubeníka Vojty v kombinaci se zpěvem a řevem Maggie dokázaly chytnout za srdce kohokoliv, kdo do stanu nakoukl. Z několika desítek fanoušků, již na kapelu přišli od začátku, se tak na konci vyklubal spokojeně tleskající tří až čtyřsethlavý dav, kterému pražská banda musela zahrát ještě přídavek navíc.

Zbytek odpoledne si Pohoda žila línějším tempem směřujícím k večernímu finále. To začínalo od devíti na hlavní stage návratem islandské ztracené dcery Emilíany Torrini, jež měla na Pohodě vystoupit už dříve.

Jenže ejhle. Když přišla křehká Islanďanka na pódium, nebylo slyšet ani slovo. Zvukař se spokojeně opíral o zábradlí s tím, že má už pár minut nazvučeno a čeká, kdy to celé začne. Kdyby jej neokřikl fanoušek poblíž: „Chalani, veď jej zapnite mikrofón!“ možná bychom Emilíanu neslyšeli doteď.

Na zvukařovu obranu ale musím říct, že tak rychlý sprint k pultu jsem ještě neviděl a do dvou sekund už Seveřanka mohla začít nesměle komunikovat s publikem. Dle festivalových novin měla za sebou vůbec první tiskovou konferenci, což jsem se divil, že může zkušenou zpěvačku, která vydala přes 7 alb a vystudovala operní zpěv, tolik zaskočit.

Emilíana působila trochu vyklepaně a zároveň překvapeně, jako by stále nemohla věřit, že se tolik lidí pod Bažant stage sešlo jen kvůli ní. A hlavně kvůli jejímu nádherně křehkému a procítěnému zpěvu, který, soudě podle přivřených očí, hodně prožívala.

S trémou naopak neměl problém Braňo Jobus, frontman Karpátskych chrbátov hrajících v aréně Slovenskej sporitelne ve stejném čase jako Torrini. Jobusovi se mezi songy huba nezastavila a bylo vidět, že tato parta humorem a naivismem čiší i ve svých písních. Dokázali byste složit rockový song o minimálním textu: Padlo mydlo vedľa umyvadla? Chrbátům asi za komunismu nic jiného nezbývalo, pokud si chtěli zahrát rock, který nebude tolik provokovat.

Slovenská banda z Vrbového hlavně měla na sobotu domluveného speciálního hosta, Michaela Kocába. S publikem se tak mohli rozloučit společně zahranou peckou Pražákům je hej.

Kooks fanouškům málem vypálili oči

Ubrnkaní Britové z The Kooks začali své vystoupení svižnější peckou Sofa King. U dalšího hitu See The World se ovšem ukázala stinná stránka ostrovní indie show. A to nepříjemně svítící světlomety, které vám při delším než sekundovém pohledu začaly vypalovat oči.

Nevím, jestli mě tolik naštvalo světlo, ale přestože se frontman Luke Pritchard snažit trsat, hopsat a bavit fanynky pod pódiem, přišlo mi, že už tomu něco chybí. V porovnání s koncertem, jenž jsem zažil před třemi lety na Rock For People, mi přišla tahle show trochu vyčpělá. Hlavně, když ostrované hráli kousky z novějšího alba Junk Of The Heart (třeba Rosie), sklouzával celý zvuk do lehce kýčovitého diska.

Byl tak čas vyzkoušet mnohem kvalitnější alternativu, Gemmu Hayes ve stranu Európa. Před stanem jsem musel chvíli čekat, protože byl plný. Jakmile jsem vstoupil, nadával jsem si, že jsem vůbec šel na The Kooks. Stihl jsem totiž jen poslední song Let A Good Thing Go.

Téměř plný stan naštěstí irskou zpěvačku z pódia pustil nechtěl, a tak Hayes musela přidat další dvě písně, což přeběhlíkům z The Kooks zdvojnásobilo hudební zážitek. Tato irská blondýnka dokáže skvěle využít krásu svého hlasu a svou pomalejší tvorbou by se mohla hravě živit jako profesionální skladatelka soundtracků pro romantické filmy.

U poslední písně Hayes představila i její krátký příběh. „Napsala jsem ji v noci, kdy jsem doufala, že konečně usnu,“ vysvětlila. A spustila nádhernou a procítěnou poctu slunci a pocitu ze ztráty, která blonďatou zpěvačku dokázala odhalit až na kost. Stan Európa totiž na festivalu dokáže vytvořit díky své uzavíratelnosti klubovou atmosféru. Intimita a poetika Evening Sun tak v kombinaci s touto lokací působila, jako by Hayes stála před davem úplně nahá.

Úžasný křehký zážitek, po němž následovala léčba šokem v podobě Public Enemy. Ti měli hrát od půlnoci do jedné v Dómu. Ale chybička se vloudila a co jsem slyšel od ostatních návštěvníků, kiksnul jim hlavní mixák. Jelikož jsem přišel o trochu později, tuto informaci jsem nepostřehl a jen viděl, jak se doprovodný bubeník a kytarista pokouší o těžce podprůměrný jam, do čehož jeden z PE! emsíků trousil pár slov a snažil se rozburcovat dav.

Přesně o půl jedné a snad už po stém vyslechnutí hlášky: „This is real hip hop,“ jsem znechuceně z Dómu odešel a říkal si, že hip hop je mŕtvy! Američtí hopeři totiž svou show stále nezačali a já nabyl dojmu, že je tohle hodně zpackaný záměr kapely. Podle slov ostatních návštěvníků ale PE! zvuk nakonec doladili a odehráli hodinový koncert, který stál za to.

Já ovšem nebyl ochotný obětovat dalšího černého koně festivalu, britského hudebníka Archyho Marshalla známého jako Zoo Kid či King Krule. Melancholické vystoupení reprezentanta dark wave totiž díky stanu Európa slibovalo jedinečnou atmosféru.

Živé provedení ovšem tak pochmurné nebylo, díky třem kytarám zněla tvorba King Kruleho více funky. Atmosférou by se tak více hodila do malého jazzového klubu, v němž vám blízkost stěn vrací Marshallovu parádně syrovou barvu hlasu, která byla nádherně slyšet třeba v songu Portrait In Black And Blue.

A hlavně u pecky The Noose Of The Jah City, u níž publikum ve stanu ožilo a opět bylo vidět, že Pohoda rádio na stránkách festivalu udělalo své. Dalo se lehce vycítit, o čem dark wave vlastně je.

O zhudebnění pocitu, kdy vás něco naprosto duševně rozseká, většinou v negativním slova smyslu. Třeba jako ve výše zmíněné písni, kdy se zaseknete na nějakém místě, ze kterého se potřebujete dostat pryč, ale nepodaří se vám to. A to vám vymyje mozek a vysaje duši z těla. Prostě konečná.

Ale proč končit poslední pohoďácký report tak negativně? Vždyť Pohoda je přesný opak Kruleho Jah City! Jestli vás něco nebo někdo neustále štve, je trenčínské letiště ideálním pobytem pro třídenní rekonvalescenci. Levnější než lázně. A díky tomu, že Pohoda loni zavedla i podzimní Indoor Camping Festival, můžete okusit opojnou léčebnou kúru hudby hned dvakrát do roka!

KOMENTÁŘE