Druhý den zahráli Kasabian, ale Pohodu rozsekal švédský jazz-rap

Páteční Pohoda přivítala své návštěvníky jako obvykle: extrémním horkem. To provázelo festivalový den až do večera. Není proto divu, že i v pět odpoledne se koncert Fiordmoss ve stanu Dome odehrával spíše v komorní atmosféře, kdy hudební nadšenci veskrze v sedě oddechovali a byli rádi, že jsou ve stínu.

Banda kolem skvělé zpěvačky Petry Hermanové i přesto dokázala vykouzlit atmosféru, jako by byla venku noc a ne bílý den. Což pár jedinců poslalo zpět do Alenčiny říše snů. Normálně byste asi jako kapela spící lidi pod pódiem vidět nechtěli, ale dá se říct, že na Pohodě to je spíš bráno jako pocta.

Na dobrou noc už rozhodně nikomu nehráli v šest na hlavním pódiu Two Door Cinema Club. Nebezpečně chytlavé a hopsavé indie ze Severního Irska překvapivě přitáhlo několik tisíc zájemců. Většina z nich dokonce znala i text, což mě osobně překvapilo, jelikož jsem v tuzemských médiích TDCC nikde nezaregistroval.

Pohoda rádio asi udělalo své, a tak dostal frontman a zpěvák Alex Trimble hned v druhé pecce Undercover Martyn slušnou zpěváckou podporu zpod pódia. V jemnějších polohách tohoto songu se taky ukázalo, že Alex má ještě slabší hlas než je slyšet na nahrávce. Jako by místy zpíval malý hošík. Což ale na kvalitě extrémně neubralo, bylo to spíš zajímavé zpestření.

 Irská trojice, která si konečně najala i živého bubeníka, navíc fanouškům ukázala i svou truhlici hudebních pokladů v podobě čtyř nových kousků z chystané desky Beacon. Nové pecky Wake Up, Seven či Costume Party mi přišly trochu propracovanější, co se gradace týče. I když se mi to mohlo jen zdát kvůli provedení naživo. Do rytmu se několikatisícový dav svíjel i při novinkách z dílny TDCC, a tak bylo vidět, že nové pecky fungují skvěle a že kapela Pohodu skutečně zaujala.

Nejlepším momentem vystoupení irské party byla hitovka What You Know, jež dostala díky Pohodě nový rozměr. O několik hodin dříve se totiž v Tanečném domu trénoval a konal menší casting na tanečníky, kteří přišli na živé vystoupení ukázat, co se naučili.

A chlapci z klubového kina byli z akce celí nadšení. „Tohle jsme ještě nikdy neměli,“ shrnul na konci povedený výstup mile zaskočený Alex. Celá rošáda sedla jak prdel na hrnec, neboť refrén dané pecky zní: „And I can tell just what you want. You don't want to be alone, you don't want to be alone.“

Potřebujete psychiatra, zpěváka či kazatele? Skočte za Aloe Blaccem!

Osamělý nebyl ani o dvě hodiny později na Bažantu americký zpěvák Aloe Blacc. Překvapivě měl pod sebou mnohem méně fanoušků, ale r'n'b a hiphopem protřelý hudebník dost dobře věděl, jak donutit dav o několika stovkách lidí, aby pařil a vytvořil stejnou atmosféru, jako měli TDCC.

Hned jak spustila Blaccova šestičlenná kapela koncert, vystoupil interpret tleskaje na pódium a jasně tak naznačil, že ruce v davu pod ním ani teď v kapsách nebudou. Fanoušci se stali dalším členem kapely, když si Aloe poručil, aby mu do rytmu písně Tonight Downtown dodávali mocné hej. Bylo prostě vidět, že se Blacc s lidmi rozhodně nebojí komunikovat.

Chvílemi jste si mohli připadat jako na kostelním gospelu. To když Aloe mluvil z duše o lásce k bližním a dělání hudby pro radost, což doplnil typicky kazatelským: „Give me Amen!“

Kdyby Blacc nebyl zpěvákem či kazatelem, mohl by být i psychiatrem. To když naváděl dav, aby levou rukou jakože držel volant a vcítil se do pohody songu Green Lights. Jedete v autě Kalifornií, vždy máte zelenou a kocháte se jízdou, paráda…

Blacc tak chtěl pravděpodobně zahnat chmurné myšlenky na blížící se bouři, která nakonec musela vystoupení předčasně ukončit. Kalifornský zpěvák ale dokázal, že řeči o hudbě pro radost myslel smrtelně vážně. Prchajícím fanouškům, již se chtěli zachránit před deštěm, dohrál s celou kapelou koncert acapella v backstage, kam je pro návštěvníky lehce vidět a hlavně slyšet.

Další půl hodinu už byly vidět a slyšet jen blesky jako řemen. Výjimkou nebyly ani řetězové, které čtyřikrát bily nahoře v mracích a uprostřed jeden pálil přímo do země. Parta kolem Miša Kaščáka vše zvládla na jedničku, a tak apokalyptické počasí žádný velký Mordor nezpůsobilo. Pokud jste měli dobře zapnutý stan, trochu vody do něj sice nateklo, ale dalo se v něm později bez problémů spát.

Jediní, kteří nebyli z bezpečnostního řešení bouře Pohody nadšeni, byli jedinci, kteří hledali azyl v menších pivních stáncích. V tom největším lijáku totiž musely být stany vyklizeny, a tak stovky lidí v extrémní dešťové cloně narychlo hledali nové útočiště.

Pódiím se nic nestalo a program nakonec od desíti večer šlapal tak, jak měl. Kytaroví headlineři pátečního dne, Kasabian, tak začali přesně o půlnoci.

Fanoušky nijak nešetřili a rovnou ze začátku do nich vpálili své největší pecky. Například uvítací Days Are Forgotten s ječavým aaaa před každým refrénem. Hudební nadšenci pod pódiem za to odměnili britskou kapelu srdečným přivítáním v podobě velké britské a anglické vlajky v přední řadě. Že by výletníci až z dalekých ostrovů, kteří se přišli podívat na „tu Pohodu“?

Brzy tak zazněl i Underdog a nejen já jsem měl u dalších songů pocit, že tenhle riff už jsem slyšel. Nejsem moc velkým příznivcem pomalého rocku, a tak jsem po počátečních hitech, jež patří u Kasabian k těm rychlejším, odešel nabrat síly na největší petardu večera a možná i celé Pohody.

Tanečný dom hravě odolal bouřce, u švédského nájezdu měl namále

Tou byli Movits! Tahle švédská parta asi ve svém názvu nemá vykřičník jen tak náhodou. Zpočátku to ale vypadalo na komorní záležitost, to když bratři Rensfeldtovi a Joakim Nilsson na pódium naklusali v oblecích a kravatách jak se u jazzu sluší a patří.

„Emsík“ Johan Rensfeldt dokonce vypadal jako ortodoxní žid, k černému obleku měl větší stejnobarevný klobouk, jen licousy chyběly. Po prvním songu už ale chyběl i klobouk, jehož odhozením dal Johan jasně najevo, že od jedné do druhé ráno to v Tanečnom dome žádné piánko nebude.

Movits! rozpoutali grandiózní hudební Mordor, saxofonista Nilsson foukal a poletoval po pódiu ostošest, pozadu nezůstával ani Johanův brácha, multiinstrumentalista a DJ Anders.

Kotel pod pódiem tancoval a podupoval jak najatý, až se prkna prohýbala. Jen jste čekali, kdy už to celé rupne. Vlastně nečekali. Protože vám to bylo jedno. Byli jste ve víru šíleného severského jazz-rapu a hejbali kostrou taky, protože zastavit se znamenalo zemřít.

„Pohoda! You are fucking amazing!“ ocenil pulzující dav Johan. A solil svůj text snad v ještě větší kadenci než jako obvykle na albech Äppelknyckarjazz a Ut ur min skalle. Kombinace jazzového soundu a typicky germánsky tvrdé švédštiny fungovala lépe jak na jedničku.

Což se dá lehce demonstrovat na skromné prosbě Johana, zda by se dav nemohl naučit 3 švédská slůvka na na na a doprovodit jej v refrénu hitovky Na Na Nah! Se ví, že mohl! A jak! Někteří si málem vyřvali plíce.

Movits! si tak zaslouženě užili burácivý potlesk a bordel, když skoro po hodině dohráli. Do posledního songu přišel navíc vypomoct i čtvrtý movitsák v triku se zabíjejícím nápisem: „They say hip hop was born in Bronx. Brother, Bronx was born in Sweden.“

Psát o tom, zda Movits! dali, či nedali přídavek, je asi zbytečné.

Je dobře, že Pohoda nedala Movits! a Public Enemy na program v jeden den. Znáte to pořekadlo o dvou kohoutech na jednom smetišti, ne? Koule na souboj by určitě měly obě party.

KOMENTÁŘE