Alternativně laděné sobotě na Pohodě kralovali Portishead

Poslední den Pohody odstartoval opravdu svižně. Zatímco návštěvníci v klidu snídali a popíjeli kafe na karimatce ve stínu O₂ stanu, na jeho pódiu se od jedenácti odehrávala Break Dance Battle. Ta sice měla trvat skoro dvě hodiny, ale nejlepší a komplet propocení breakeři si titul vytancovali už za necelých 90 minut.

A divoko bylo i na jedné z nejlepších slovenských kapel, Pudingu pani Elvisovej. Přestože v pravé poledne slunce pálilo jak ďas, na své oblíbence se přišly podívat stovky fanoušků. Možná to bylo vedrem, možná velkou návštěvou, ale zpěvák a klávesák Pudingu Pino krapet roztál. „Okay, Pohoda, víta vás letisko Košice! Toto je Pudinček pani Elvisovej,“ zahlásil krapet úchylný název kapely před Autodidaktikem.

Sázkou na jistotu byly především starší hity jako Davaj het či Eastie Boyz, kteří došli z Košíc do Bratislavy, héééj. A na Pohodě roztancovali celý dav, jako by byla spíše půlnoc než poledne. PPE společně s hostem, vibrafonistou Dalabárem, nakonec splnili prosbu publika a vrátili se do školy. Slováci jsou trochu divní, mají týden prázdnin, a přesto se chtějí učit Gramatiku…

Další známou bandou vystupující v O₂ stanu byli Prago Union. Ačkoliv byli na oficiálním programu uvedeni pouze pod tímto jménem, dojeli na fesťák s živou kapelou (asi Livě band), což jen podpořilo festivalovou atmosféru. A taky touhu zůstat ve stanu a nejít jinam. MC Kato to za všechny shrnul v Myšlenkovym pochodu: „Dycky se radujem, když se Pohoda sejde, jen do rytmu se hejbe a nikam nejde!“

A fanoušci se zase radovali, když mohli vidět DJ Mara i jinde než za mixákem. Třeba když si při Procházce parkem vzal do ruky saxofon a vylepšil letní pohodu čišící z tohoto tracku.

Česko-slovenská hudební revue pokračovala i nadále. Například když se v šest večer navzájem kryl Peter Lipa s českými WWW. A protože je vždycky lepší si dát u točené zmrzliny mix a ne jen vanilku, vyzkoušel jsem oboje.

Jak chtěli WWW kytce zlomit vaz

Slovenský jazzový mág Peter Lipa jde totiž poslouchat vždycky. Texty tohoto postaršího pána si ze života moc velké vrásky nedělají, a tak vás nadchne i ve chvíli, kdy vám není zrovna do smíchu. Což všem přítomným naštěstí bylo, neboť Lipa zčásti zpívá i texty Milana Lasicy. Třeba v takovém Čo mám rád by trocha skromnosti slovenskému jazzmanovi neuškodila: „Priznám sa, najradšej mám lipu…“

Jelikož mě ale Ondřej „Sifon“ Anděra z WWW při rozhovoru namlsal na hraní 5–6 nových songů, přeběhl jsem po čtvrt hodince opět do obrovského a modrého O₂ stanu. Akorát včas, abych stihl novinku Orel, kde je pěkně slyšet liquid beat doprovázený depresivními slovy: „Orel, moc by chtěl, vrátit se do vzduchu, ale našli mu na křídlech nějakou poruchu.“

Depresivní poruchy vyšly najevo i v další novince Ne! Ta podle Sifona vyšla z touhy vrátit se ke kmeni hip hopu a ze začátku opravdu připomíná spíše hudbu primitivních kmenů, která se však později přelije do směsky balkánsko-arabského podmazu. Nové písně jsou protknuty typicky originálními wéčkařskými hláškami jako: „Dej mi prosím ještě čas, abych kytce mohl zlomit vaz.“ Pokud dáte WWW čas do Vánoc a nebudete zlobit, možná najdete pod stromkem jejich třetí placku.

Poměrně alternativní hudební mixáž v sobotu vygradovala přesně v jedenáct večer, kdy na Bažant stage vkročili Portishead. Jako jedni z headlinerů byli poměrně velkou atrakcí, a tak byl plac před pódiem neskutečně narvaný, což byla škoda pro příznivce kapely, kteří přišli pozdě.

Pomalý, houpavý trip hop si fanoušek moc neužije, když kolem něj kecá parta kamarádů a z do davu kolem něj neustále vcházejí a vycházejí lidi. Poměrně tupou atmosféru ještě podtrhl letící půllitr piva na začátku Sour Times. Jeden by si myslel, že je na koncertě Kabátů na RfP a ne na Portishead na Pohodě. Byl tedy nejvyšší čas prodrat se přímo do srdce fanoušků a v poklidu si užít zbytek koncertu, který patřil k jedněm z nejlepších, co Pohoda 2011 pro své příznivce přichystala.

Cestování časem s P-head: 14let za 10 minut

Třešničkou na dortu P-head byla hra s živou kapelou, takže namísto původní trojice hrála na hlavním pódiu rovnou šestice hudebníků. Například hitovky Glory Box se kromě zpěvačky Beth Gibbons parádně předvedlo i kytarové sólo. Což byla sice záležitost stálého člena Adraina Utleyho, nicméně živá kapela oblékla hudbě z Bristolu padnoucí festivalovější háv.

Skrze přídavky angličtí hudebníci naposled shrnuli fanouškům svou hudební historii. Pohodou zněl nejdříve pomalý track Roads z debutovky Dummy, aby byl vystřídal kytarovější We Carry On z prozatím poslední desky Third (2008). Za necelých deset minut tak P-head urazili čtrnáct let. Neříká se tomu náhodou cestování v čase?

Kdo nebyl unavený, mohl po půlnoci vyzkoušet některý z DJ setů, v O₂ stanu se představili třeba Magnetic Man, Rusko či Dirtyphonics. A přestože to byl pořádný nářez, pomyslný metál bych jednoznačně přiřkl Ruskovi.

Tenhle šílený Anglán nejen, že nezůstal pouze u svého dubstepu, ale zabrouzdal i divočejších, především drumcových vod, ale předvedl natolik povedenou show, že by se od něj mohl učit nejeden rockový frontman. Rusko za mixákem nepostál, skotačil jako divý a vychytával si jednotlivé hlášky, které se linuly z repráků. Ještě více šílenosti dodal například zmixováním Kaťuše a Super Maria. Ruskovo vystoupení byl prostě jeden velký úlet.

Nejvíc ale zabili Kolumbijci Las Alegres Ambulancias de San Basilio de Palenque, kteří se měli v neděli v pět hodin ráno zúčastnit tradičního pohoďáckého vítání slunce. Oranžové paprsky však zahalily festivalový areál za doprovodu jihoamerických Tinku. „Byl jsem překvapený, když se z letadla namísto původní kapely vyvalili Tinku, ale aspoň má kdo hrát. Po původní kapele pátráme od soboty a vážně netušíme, kde by mohla být,“ uvedla kapelu hrající andskou hudbu hlava festivalu Mišo Kaščák.
 

Foto: Katarína Acélová

KOMENTÁŘE