Uprostřed týdne se ukázali ve Stounu Sunshine spolu s Downbelow

Už po příchodu do útrob klubu bylo na první pohled jasné, že ani vedení neočekávalo bůhvíjakou návštěvu. Více než polovinu prostoru pro publikum zabraly rozestavěné stoly s židlemi, což se nakonec odrazilo i ve spíše komorní atmosféře. Ale nezačínejme od konce.

Prvním vystupujícím byl místní hudebník Jakub Tichý. Punkové vzezření a rachitická postava připomínající legendárního Sida Viciouse napovídaly mému mozku něco úplně jiného, než pokřikování s akustickou kytarou, nápadně připomínající opilé námořníky v přístavu. Těšil jsem se na pořádný punk. A teď nějak nevím, co si mám myslet. Raději nic.

První deska po jedenácti letech

Druzí na řadě byli reinkarnovaní Downbelow. Kdysi dávno (kolem roku 2000) vypadala tahle parta z Frýdku-Místku a okolí, že svou kariéru dotáhne dál, než jen na hranice rázovitého regionu. Jenže pánové dostudovali vysoké školy, začali pracovat a na muziku tak nějak nezbýval čas. Ale byli to právě Sunshine, poslední host večera, kdo si Downbelow vzal v únoru 2010 na jeden ze svých koncertů. A tehdy Downbelow začali makat, aby konečně vydali debutovou desku, kterou představili právě ve Stounu. 

Co říci ke koncertu? Na prvním místě se sluší pochválit parádní zvuk. Aby také ne, když se muzikanti při zvučení nezdráhali sestoupit z pódia do prostoru posluchačů, ať dobře slyší nejen hudebníci sami sebe, ale hlavně ať je slyší publikum.

To se nakonec povedlo, navíc výrazný hlas zpěváka a lídra skupiny Davida Kopřivy s jistotou doprovázel publikum rychlejšími i pomalejšími songy. Dle mého názoru je síla kapely právě v pomalejších baladách, ale ani údernější pecky jim nečiní obtíže. Uvidíme, jak se podaří kapele svou první desku prodat posluchačům.

Exodus publika = exitus atmosféry

V přestávce mezi Downbelow a Sunshine přišla chvíle, kterou jsem opravdu nečekal: část již tak velmi skromného publika si poslechla svoje "domácí" Downbelow a odcházela domů. Na vystoupení táborských Sunshine tak v klubu zbylo podle mého odhadu maximálně šedesát lidí.

Ale parta okolo Kaye Buriánka se nízké návštěvy nelekla a spustila hned od počátku pořádně zostra: do Stounu se přiřítily K. I. D. S. Nažhavené kytary štěkaly jeden ostrý riff za druhým a od stolů se zvedli i poslední fanoušci, aby se přišli podívat blíže k pódiu, co se to tam děje.

Koncert trval hodinu a odehrával se v tradičním duchu SunZ: Kay měl mikinu s kapucí, kterou za celou dobu nesundal z hlavy, kapela do toho řezala jako kdyby hráli poslední koncert v životě a energii rvali několika pařícím fanouškům do těla skrze jejich ušní bubínky ve větších než malých dávkách. Navzdory snaze však neměla táborská parta skoro pro koho hrát.

Upřímně se přiznám, že jsem nezachytil, zda hráli Sunshine nějakou novinku z chystaného alba, nebo ne. Ale co vím jistě, tak zazněly starší pecky jako Miss Kkarma Kkoma, Victim Is Another Name For Lover a přídavkem byl What You´ve Got ze stejného alba - Moonshower and Razorblades. Objevilo se samozřejmě i pár věcí z Dreamera, jako například Top! Top! The Radio, a kromě K. I. D. S. z posledního alba zazněly také parádní Venom či Tokyo Bassline.

Cena za vstupenku ve výši 170 korun, navíc s dárkem ve formě cédéčka od Downbelow, mi přišla za nabídnutý program v rozumné výši. Akorát mi chyběla jedna podstatná věc, kterou frýdecko-místecký klub umí výborně: atmosféra. Bohužel k vytvoření atmosféry jsou potřeba lidi, a ti měli asi před koncem pracovního týdne úplně jiné starosti, než aby si mohli dovolit po půlnoci opouštět hudební klub. Škoda, protože koncert Sunshine v naplněném klubu by byl úplně jiným zážitkem.

KOMENTÁŘE