Polarity mezi dnem a nocí

Polarity nikterak nepřekvapují. Jsou to zkrátka stále Imodium se svojí poetikou, se svým „hledáním“ stylu, i když tentokrát možná o něco vyzrálejším. Vsází na jistoty a levitují mezi póly svých hudebních kolegů. Možná kapelu víc než dost ovlivnilo turné s Kurtizánama z 25. Avenue.

Hned v úvodu alba se kapela slibně,  zprudka a s vervou opírá do písní Dýchej a Kluci nepláčou. Uvolnění po nich přináší Deset životů, následovaná jednoznačným a nadmíru chytlavým hitem Břehy. Tvrdšího zástupce Polarity pak střídá volnější a lehké Spojení. Rázným refrénem mě dostávají Ruce se sejdou.

Víš Ellie se i přes nadějně znějící klávesy na začátku nikterak nerozvíjí a nepomáhá ani kytarové sólo v závěru. Ještě že ji následuje Paralela a s ní přesně to, co od Imodia očekávám, energický hard rock, jen kdybych věděla, jak stárnout... Balestrino poklidně svou jemností album uzavírá.

Imodium se albem Polarity pustili na hranici protipólovosti a zdá se, že se s ní utkali obstojně, po svém. Přibyly hutné hardrockové kytary na jedné straně. Na té druhé je doplnilo více jemnějších popových nálad. V rámci koncepce Polarit by mohlo jít o promyšlený tah, a tak nezbývá než hodnotit také z obou pólů.

Z prvního se zdá jen dobře, že Imodium více neexperimentují a vsázejí na jistoty a své nejsilnější kytarové stránky. Z druhého by zase nějaký ten experiment určitým skladbám neuškodil. Mohla bych také namítnout, že pomalejší skladby balancují na hraně podbízivosti a občas se neubráním pocitu, že některé skladby splývají a motivy se opakují. Ale proč? Celkové napětí, které Imodium vytváří opravdu sedí názvu Polarity, kterému odpovídá i celá koncepce dvou alb - jednoho elektrického pro den a druhého akustického pro noc.

KOMENTÁŘE