Prodigy brnkli do strun a festival byl v jednom ohni

Návštěvníci mající ponětí o Charlie Straight, byli letos začátkem prvního oficiálního dne překvapeni. Proč hraje tahle třinecká kapela ve 12:10 a kromě Bundy Tad, kteří začali přímo v poledne, JEN otevírá první festivalový den? Po zaslouženém úspěchu na loňských Andělech mohli mít lepší čas.

Frontman Albert Černý si však s brzkým představením hlavu nelámal a sám se při čtyřicetiminutovém minivystoupení přiznal, jak je rád, že letos kapela na festivalu vůbec hraje. „Před rokem jsme tady sledovali Arctic Monkeys, Kooks nebo Bloc Party a říkali si, že je to sen, zahrát si na Rock for People. Rok uplynul a jsme tady!“ veselil se Černý. Svým vystupováním si omotal publikum (dobře, hlavně fanynky) kolem prstu i přesto, že ve dvanáct to je opravdu těžký oříšek. Přesto byl stan Cool / Evropa2 zaplněný z větší půlky, protože se hodně návštěvníků přišlo podívat na „ty kluky, co zářili na Andělech“. A zůstali až do konce.

Kdybych o Charlies nic nevěděl, vsadil bych cokoliv, že TOHLE tedy rozhodně česká kapela není. Ne, ne, ne a ne! Třeba při písni Nothing s harmonikovým začátkem bych klidně přihodil i vlastní babičku. Líbivému popu říznutému rockem dodával vyšší dimenzi kromě skvělého hudebnického zpracování i zpěvák Černý. Přesně věděl, kdy a jak se ohnout, poskočit, povzbudit fanoušky k tleskáním, případně vyskočit na kraji pódia na bednu, předvést své uzoučké nožky obepnuté v červených džínsech a stylově seskočit před pištícími fanynkami ze stage a zabrnkat pár tónů přímo před nimi.

O obrovském sebevědomí třinecké bandy svědčila i chvíle při dojemném tracku Your House. Černý nechal fanoušky zazpívat refrén a i přes polední slunce se stanem poměrně hlasitě táhlo: „I will love you 'till I die.“ Frontmanova aura by se v tu chvíli dostala pravděpodobně do kalhotek kterékoliv slečny ve stanu. Možná právě na to myslel před poslední písní. „Doufám, že až se budete sprchovat, vzpomenete si na nás,“ uvedl vyzáblý studentík pecku Bathroom song. A kapela se po bouřlivém potlesku musela vrátit na pódium ještě jednou. To aby poděkovala fanouškům. „Můžete mi věřit, nebo ne, ale takový potlesk jsme ještě neměli,“ přiznal skromně Černý.

Charlie Straight tak předvedli vskutku strhující show (vzhledem k tomu, že hrají pop), kterou by jim mohla nejedna zahraniční kapela závidět. Stylově tak otevřeli první festivalový den, na jehož konci čekali britští Prodigy.

V mezičase, při čekání na hlavní hvězdu, festivalové návštěvníky na T-Music stage příjemně pobavilo francouzské duo Inspector Cluzo. Při jejich vystoupení ironie nebrala konce. Dva „francouzští bastardi“, jak si mimo jiné říkají, přišli i v tom největším vedru v řádně padnoucích oblecích a na fanoušky spustili svou volnomyšlenkářskou mašinu. Tedy směs hardrocku a funkyřvoucích zpěvákových výšek, poněvadž frontman a kytarista Malcom asi nic jiného zazpívat neumí.

O to víc se ale vyžívá ve ztřeštěných nápadech a textech, při nichž slovo fuck obletuje tak často jako racci nad středomořským přístavem. „Last year we play here and we want to fuck you again,“ prokázal verbální zvrácenost ve sprostém slovíčku Malcom hned na uvítanou. Skoro až metalový řev frontmana donutil fanoušky k pogu už po několika minutách. „Hej, nechci tady vidět žádný pogo. Nebo na vás zavolám francouzskýho prezidenta!“ pohrozil zpěvák na dav z pódia a „pankáčové“ se opravdu točit přestali. Možná i kvůli tomu, že se popadali za břicho, protože Malcom zrovna rozjel píseň I wanna fuck the wife of French prezident. A to tak vysokým hláskem, že Mont Blanc je proti němu kopeček vhodný na cyklovýlet. „A teď chci vidět zase pogo!“ dirigoval po krátkém intermezzu zpěvák zaujaté fandy. Prach se před T-music stage za řevu „You people!“ opět rozvířil.

Tohle kytarovo-bubenické duo si totiž svým hraním a vystupováním pravděpodobně léčí hudebnický komplex. Nikdy asi nebudou hrát nijak precizně, ale berou vše s humorem a improvizačními chromozomy zapnutými. Což dokazují krátkými a chytlavými refrény, které po přijetí nutné dávky ironie dostanou snad každého. A tak si fandové na Rock for People rádi zapařili na slova jako: „Dou you know what Cluzo thinks? Fuck the bass player!“ Nebo tleskali při fakování všech rockových ikon včetně White Stripes. Někteří z věrných se nakonec ukázali i na pódiu. Nejdříve si Malcom vytáhl trojici, která měla sexy tanečkem doprovázet jeho vysoko položená sóla. Dvěma slečnám to problém nedělalo, ale chlápka s dlouhými vlasy a vytřeštěnýma očima, když přišla řada na něj, musel povzbudit hláškou: „Víš, jak se to říká v Americe: Yes, you can!“

Na rozloučenou při poslední písni zprostředkovala francouzská kapela životní zážitek stát na pódiu hradeckého festivalu dalším dvaceti lidem.

Poslední (a všemi očekávanou) hvězdou dne byli britští The Prodigy. Bylo vtipné pozorovat, kam a jakým způsobem se dá ještě na kopce kolem druhé! největší stage České spořitelny vylézt. Svou hvězdnost nezapomněli legendární hudebníci fanouškům připomenout čtvrthodinovým čekáním, po němž byl konečně festival v jednom ohni. Odpalovacím trackem raveové nálože se totiž stala World´s On Fire. Upřímně, čekal jsem víc. Lidí bylo kolem pódia jako mravenců v mraveništi, ani jedna skulinka nezůstala prázdná. Přesto se žádná šílenost nekonala. Žádné pogo, tlaková vlna, nic. Pouze v předních řadách se nedalo hnout, ale to je na Rock for People při velkých koncertech typické. Ať už hrají The Prodigy nebo Arctic Monkeys. Každý tak měl možnost a prostor si zatrsat a zaskákat kdykoliv chtěl. Deset, dvacet, či padesát metrů od pódia. Pomohl tomu i zpěvák Maxim, který několikrát při vystoupení fanoušky požádal, aby udělali krok zpět.

Hudebně však Prodigy spíše zklamali. Přes špatné ozvučení byly často slyšet hlavně dunící basy, které nejnovější tvorbu kapely (tudíž i většinu zahraných písní) dost zabily. Takovou pecku Invaders Muset Die nebylo lehké při první minutě poznat. Ani fanoušci zrovna neexcelovali. Hitovky jako Breath nebo Firestarter je rozžhavily mnohem méně než třeba záležitost Run With The Wolves. Ta byla opravdu povedená, počáteční údery kytar na začátku doprovázely masivní bílé reflektory blikající na tmy jako na povel. To jsem měl konečně pocit, že jsem na „těch“ Prodigy.

Tanečník Keith Flint se chudák mohl utančit a koulet očima jak chtěl, zkažený zvuk nahradit nešlo. Na druhou stranu to mohlo být pro starší fanoušky paradoxně plusem. Právě elektronické prvky, které dělají z desky Invaders Must Die spíše nu rave než rave, totiž zanikly. Nejvíc tedy dostaly zabrat reproduktory, protože dunivé basy se musely vyjímat na kilometry daleko.

Největší peckou vystoupení britské kapely se stala kultovní hitovka Smack My Bitch Up. Možná díky tomu, že ji musel znát opravdu každý a nezapomněl si radostí povyskočit. Poté trojice odešla z pódia a s ní i „falešní“, možná i znechucení, fanoušci, kteří už žádným přídavkům nevěřili. Jádro věrných, jichž bylo stále více než dost, se ale dočkalo. A to jízdy do nemocnice. Naštěstí ne do hradecké fakultní, ale prodigyovské Take Me To The Hospital, kde vládla mnohem uvolněnější atmosféra než před pár minutami. Pod pódiem se tak rozjela byť krátká, ale povedená party, podpořená i rukama nad hlavou a davově zpívaným refrénem Out Of Space a poté už opravdu posledním trackem Their Law.

KOMENTÁŘE