Bono je prostě boží!

Ale jedno po druhém. O tom, že tahle kapela mého mládí bude v červenci v německé metropoli hrát, jsem už nějaký ten pátek věděla. Ale že bych doopravdy jela, to mi došlo, až když jsem seděla ve žlutém autobuse směr Berlín.

V turistickém průvodci byl olympijský areál (OH se tu konaly v roce 1936) popsán jako typická ukázka nacistické architektury. To sedělo. Areál to byl vskutku ohromující. Částečně zastřešený stadion s kapacitou 80 000 diváků předčil má očekávání. Stejně jako další sportoviště, beton, beton, beton.

Ale musím říct, že to měli Němci docela pěkně ,,vošéfovaný“. Všude dostatek všeho. Stánky s jídlem, pivem, originálním merchandisingem. Plus minus kolem sedmé hodiny jsme zabrali stání – sezení přímo naproti pódiu, na zastřešené tribuně. Místo docela prima, fajn rozhled.

Ale ta stage! Něco takového jsem v životě neviděla. A asi většina lidí. Vůbec se nedivím, že u nás U2 nesehnali vhodné prostory, protože něco tak gigantického by tu asi fakt nic nepobralo. Představte si klasickou konstrukci, tahle vypadala jako čtyři obří drápy, potažené zelenkavým čímsi a velkými oranžovými knoflíky nebo co to bylo. Uprostřed toho, nad kapelou, bylo zabodnuto něco jako maják. To celé svítilo, blikalo, pouštělo dým, celkově to ve tmě vypadalo jako obří kosmická raketa připravená ke startu.

Když jsem se dosyta vynadívala na plnící se kolos, na pódium se milostivě dostavila předkapela - nikdo menší, než ostrovní partička Snow Patrol. Jako rozehřívací kolo to nebylo špatné, já osobně Snow Patrol hodně můžu, takže jsem byla nadšená a celkově to bylo takové milé. Mládenci předvedli osvědčené hity typu Open Your Eyes, Chasing Cars, Final Straw a podobně. To bylo snad poprvé, kdy jsem byla z předkapely fakt hodně unešená. Toť jeden splněný koncertní sen.

Přibližně půlhodinka nervního čekání na hlavní a nejhlavnější hvězdy večera, irské mírotvorce, se nesla ve znamení mohutných mexických vln a nadšeného jásotu.

Když se dramaticky setmělo a šílená pódiová konstrukce zachrchlala a začala prskat dým, zastavil se mi dech. Když na pódium přišel Larry Mullen a spustil menší sólíčko na svoje bicí, šlo fakt do tuhého. A když se odněkud zjevili The Edge a Adam Clayton a chopili se svých nástrojů, málem jsem omdlela. Ale když se vynořil sám velký (malý) Bono Vox v cool černém oblečku, normálně jsem se rozbrečela. Fakt, nekecám, mám svědky.

Pánové spustili otvírák Breathe a další tři věci z novinky No Line On The Horizon a do posledního místečka plný stadion doslova šílel. Bono nemusel nic říkat, všichni jsme ho prostě žrali.

První klasikou večera byla pecka Beautiful Day. Co vám mám povídat, to se musí vidět, na to slova prostě nestačí. Dál se už střídaly novinky z aktuální desky a osvědčené trháky typu Where The Streets Have No Name, The Unforgettable Fire, Stay a podobně.

K docela dost šílenému momentu došlo s prvními tóny Angel Of Harlem. Pravděpodobně jste o tom už asi všichni četli, ale prostě na pódiu se objevili tři mládenci, pánové z U2 jim půjčili své nástroje a jelo se. Já to teda moc nechápala, ale Bono to vzápětí osvětlil. Tři cápkové z Čech, tři transparenty ME plus hudební nástroj rovná se ANGEL OF HARLEM. Hvězdy jsou malé. Tak nějak to povídal. Jen tak. Osmdesát tisíc šílených diváků a tři týpci z garáže. :o)

Tahle kapela je fakt krutá. Vůbec se s tím nepárali, rvali do nás jednu pecku za druhou. Něco málo přes dvě hodiny! Šílená pódiová konstrukce, o které se sám Bono vyjádřil jako o madness, svítila, blikala, kouřila, chvíli zhasla, tu svítila do tmy jako maják, prostě něco neuvěřitelného. S čím U2 přijdou příště, u toho bych fakt chtěla být.

Uteklo to jako voda. Čtyři přídavky včetně nesmrtelné With Or Without You a sborovému přání Happy Birthday pro Nelsona Mandelu a bylo po všem. Slzičky mi během koncertu kanuly několikrát, konec jsem ani nechtěla, vydržela bych tam mrznout ještě teď! Show neuvěřitelná, výkon kapely no comment, Bonova bunda pošitá červenýma žárovkama super, publikum skvělý…

Řeknu Vám k tomu prostě jedno. Bylo to BOŽÍ.

KOMENTÁŘE