Vrcholy ostravských Colours nastaly v pátek a v sobotu

Šílenství na podiu v podání Jamieho Culluma a Asian Dub Foundation

Hlavním bodem pátečního programu byl Jamie Cullum. Hudebník z Velké Británie přijel do České republiky poprvé předvést něco ze svého pop-jazzového repertoáru a byl to zážitek. Kdy se vám podaří vidět účinkujícího lézt po čtyřech, válet se kolem odposlechů a bubnovat na ušlechtilý masivní klavír, jako by to byla bedna od okurek?

Jamie Cullum si prostě rád hraje a publikum na jeho hru přistoupilo. Při spontánním rozebrání a znovusložení slavného hitu Thriller od Michaela Jacksona jásali snad všichni, kdo měli po celém dni ještě zdravé hlasivky, a ti ostatní alespoň tleskali spolu s ostatními. Ale Jackson nebyl jediný, koho si ten večer Cullum vybral – zazněla také slavná „deštníková“ píseň od Rihanny a její další hit Please Don't Stop The Music.

Sinatra v teniskách potěšil ostravské festivalové návštěvníky také perfektní češtinou – „Ahoj Ostravo! Děkuji! Na shledanou!“, to všechno se Cullum naučil, aby zabrnkal v Ostravě na tenkou strunu vlastenectví a potěšil místní obyvatelstvo.

Jakkoliv byl Jamie Cullum úžasný a zábavný, všechno přebili borci z Asian Dub Foundation. S úderem půlnoci se rozezněl jejich připravený set a obrovská hromada lidí začala poskakovat do rytmu divokých beatů a úderného rapu. Zazněly známé kusy jako například Flyover, a tak mohlo několik tisícovek nadšenců kolem čtvrt na dvě pomalu odcházet s pocitem dobře investovaných peněz. 
 

Rekordní návštěva přišla hlavně na Nohavicu  

Vyprodáno - taková byla odpověď na sobotní nabitý program. Přestože jednou z dominant scenérie ostravských Colours je hrad, není bohužel nafukovací, a tak se imaginární počítadlo návštěvníků muselo zastavit právě na hodnotě 25 000 z kapacitních důvodů.

Rekordní počet lidí se mohl v sobotu večer podívat na britskou Morcheebu, místní hvězdu Jarka Nohavicu a poté zapařit dlouho do noci společně s legendárními Stereo MCs.

Největší publikum přitáhl právě Jarek Nohavica. Pokud nejste z Ostravy či okolí, nemáte šanci nikdy pochopit, jak může lokální umělec nalákat více lidí než hvězda světového formátu. Uznávám, přestřelil jsem v obou případech – Morcheeba už dávno není, co bývala a vášnivý fanoušek ostravského Baníku, Jaromír Nohavica, překročil několikanásobně hranice „razoviteho regionu“ již před několika lety.

Nicméně se stalo skutečností to, co jsem jako „znalec“ místních poměrů předpokládal: Nohavica strčil celou Morcheebu do kapsy.

Nová zpěvačka Manda Zamolo neumí nahradit kouzlo osobnosti Skye Edwards, a tak se lidi spíše zdvořile pohupovali do rytmu příjemných, ale vesměs neznámých písní britské party. Za celý koncert jsem slyšel pouze dva notoricky známé hity (samozřejmě došlo na Rome Wasn't Build In A Day), zatímco s Nohavicou zpívalo přes deset tisíc lidí takřka každou minutu.

Už přivítání bylo i na místní vřelé poměry velmi bouřlivé, až to možná zarazilo i samotného písničkáře. Prvních několik kousků totiž odehrál bez výraznější komunikace s publikem, což překvapilo všechny zvyklé na živou debatu mezi písničkami.

Vše se ale postupem času zlepšilo, místní celebrita představila novou písničku Las Vegas a také závěrečný díl svého „písničkového blogu“, jak nazval své krátké popěvky nahrávané pro jeden internetový server.

A když mu po každé písni nadšeně tleskalo neskutečně obrovské publikum, začal si koncert ohromně užívat: „Zase o mně napíšou, že jsem neunesl svůj patriotismus. A já říkám NO A CO?!“, zařval Nohavica a začal zpívat jeden z pokřiků ostravského Baníku, aby posléze mohl za doprovodu heligonky rozjet slavný Fotbal.

„V neděli v pět deset sraz u Baníku, desítka vleze se, pak ještě jedna,“ začali zpívat společně s ním i rozjaření fanoušci a koncert se posouval mimo prozatimní dimenze festivalu. Nohavica se loučil viditelně dojatý a nekončící ovace vyvolávaly až pověstné mrazení v zádech. Šlo jednoznačně o vrchol celého festivalu.

Stereo MCs si přišla poslechnout sotva polovina lidí, nicméně i tak byla atmosféra výborná hlavně díky neúnavnému zpěvákovi Robu Birchovi. Monstrózní party ukončila sobotní program na hlavním podiu, došlo na slavné Get Connected a spoustu dalších výborných, ale méně známých kousků.

V některých chvílích se zdály dvě vokalistky snad ještě živější než Birch, ale ten všechno zachraňoval neustálým poskakováním po reproduktorech odposlechů, divokými grimasami a pobíháním kolem dokola. Občas mi připadal, že trénuje na atletické závody a chystá se už brzy porazit jamajského sprintera Usaina Bolta.

Ve tři hodiny ráno se uzavřela kapitola sobotního lineupu a také toho nejlepšího, co mohl „běžný smrtelník“ letos v Ostravě vidět. Nicméně Colours jsou pověstné svou multižánrovostí, a tak mnoho lidí přitáhla i méně známá jména jako Mamady Keita, Svjata Vatra, LA-33 či KTU, stejně jako návštěvníci se zatajeným dechem sledovali virtuozní umění Michaela Nymana či Maceo Parkera.

Právě v této různorodosti tkví kouzlo ostravského festivalu, který však letos dokázal nabídnout i přes věčně omílanou hospodářskou krizi zástup hvězd a zejména díky nim posunul loňský rekord na současnou cifru 25 000. Uvidíme, jak si poradí organizátoři s nedostačující kapacitou příští rok a co zajímavého si pro návštěvníky připraví. Je nutné říci, že budou mít hodně těžkou práci – letošní ročník jen tak něco nepřekoná.

KOMENTÁŘE