Sunflower Caravan a Southpaw, rovnou dva super koncerty za jeden večer v Roxy

Sunflower Carravan i Southpaw už jsem měla tu čest vidět a slyšet snad milionkrát, ale po mé téměř roční “nucené“ koncertní pauze jsem se na obě kapely zase vcelku těšila.

Protože jsem nebyla ani na křtu alba Sunflower Caravan, byla jsem fakt zvědavá, jak na tom mládenci, v čele s pořád a pořád hubenějším (závist :o)) Andym, jsou. V roli special guesta už trošku provařenějších Southpaw předčili veškerá má očekávání. Zdá se, že se nic nezměnilo. A hned druhou písničkou mě nenásilně překecali zastavit se nahoře za Kornoutem a jejich desku si koupit. Co o tom říct. Bylo to prima a cool :o).
Ale něco se přece asi změnilo, protože jsem je fakt dlouho neviděla, přišlo mi, že jsou trochu líp sehraní, je vidět, že spolu už nějakou chvíli hrají a sebevědomí by už taky mohli rozdávat.

Tahle kapela mě fakt zajímá. Už to bylo řečeno všude možně milionkrát, ale je to prostě něco úplně jinýho, než na co jsme tu jaksi zvyklí… Kapela bez zpěvu, kombinace piana, hammondek , basové kytary a bicích. Ale je to myslím přesně to, co tu už hodně dlouhou dobu chybělo. I ty největší machřinky se musí během jejich koncertu alespoň lehce vlnit nebo podupávat nožkou do rytmu. Protože ten příval energie z pódia vás prostě dostane. Ať chcete, nebo ne.

Protože se začínalo lehce po osmé a v Roxy se musí končit v deset, nehráli moc dlouho, což mě osobně docela mrzelo, klidně bych pořadí kapel na tomhle koncertě obrátila. 

Kolem deváté proběhla klasicky krátká přestavba a před ne zrovna plným sálem se předvedli hlavní stars večera – Southpaw. Jejich show taky nepřinesla nic moc extra nového, ale svého podařeného standardu se myslím drželi slušně. Pochopitelně zaznělo něco málo z nové desky Addiction a nechybělo i pár starších kousků. Jména po mě nechtějte, na to nemám hlavu :o)

Vlastně kecám. Něco mě přece překvapilo. Se Southpaw hrál na kytaru Adam Voneš, bývalý to člen dneska již (bohužel) neexistujících Roe-Deer. Jeho jsem na koncertu s touhle kapelou viděla poprvé a musím říct, že se mi to líbilo, protože jeho kytara tomu dodala větší říz, když to tak řeknu.

Jinak Gregory Finn je prostě showman, to mu nikdo nemůže upřít, jenže mi – pozorně sledující dění v sále ukrytá u baru – přišlo, že těch pár lidí, co ten večer do Roxy dorazilo, zrovna moc nespolupracovalo. Přiznám se, že osobně mám Southpaw taky asi radši venku na festivalech. Ale co, stejně jsou Southpaw taková naše klubová jistota a celkově bych řekla, že to byl fajn koncert.

KOMENTÁŘE