U2 – No Line On The Horizon

Po pěti letech se partička irských chlapíků, jak Bono „svoje ovečky“ nazývá, rozhodla vydat další řadovou desku. Co přinesla? Posunuli se U2 někam dále, anebo těží ze svých starších alb? Odpovědi na tyto a další otázky pojďte spolu se mnou hledat do následující recenze.

Představení novinkového alba předcházela celá řada zajímavých událostí. Nejprve nějaký bystrý mladík nahrál několik nových skladeb, když procházel okolo Bonova domu na Francouzské riviéře, a tak U2 museli měnit pořadí skladeb.

Médii probíhaly spekulace, zda U2 vůbec mají dostatek materiálu na vydání nové desky, a nejsou už tak trochu „za zenitem“.

A poslední novinkou je únik kompletního alba na internet. Jak už to bývá, album se závratnou rychlostí dostalo k uším všech trošku zručnějších uživatelů internetu, a tak 3. března bude jen málokdo překvapený. V den oficiálního vydání desky No Line On The Horizon v Evropě je velmi pravděpodobné, že lidi půjdou do obchodu s cédéčky najisto.

Ale abychom se dostali zpět ke zmiňovanému počinu – nové album U2 je pro mě velkým střetem. Většina písní je svým podáním velmi předvídatelná a věrná zaběhnuté „klasice“ U2 posledních deseti let, některé ale přicházejí se zajímavým pojetím, při němž jenom překvapeně zíráte na váš cd přehrávač, co se to tam uvnitř děje za zvěrstva.

Když Bono v titulní písni No Line On The Horizon zavyje jako zbloudilý pes na měsíc, probudíte se z mírné letargie. A ve chvíli, kdy zničehonic během ostré skladby Get On Your Boots ostatní přestanou hrát a pouze bubeník Larry Mullen jr. „šije“ paličkama do bicích a Bono si hodí krátkou repetici, jste lehce za polovinou alba a začínáte si říkat Ono je to fakt docela dobrý!

Ano, docela. Správné slovo pro solidně nahranou desku, která neurazí, ale ani výrazně nepotěší. Bonův hlas je prostě „nepřehlédnutelný“, Edgovy kytarové cavyky jsou o trošku tvrdší, než jsme zvyklí, ale pořád jde o „staré známé U2“.

Když Bono naléhavě zpívá, že opravdu není žádný břeh na obzoru, propadáte se do mírné deprese, která se vás drží po celou dobu poslechu alba. Tento pocit mě vyděsil. A pokud jde „světovému mírotvůrci“ Bonovi o získání co nejvíce peněz pro všechny chudé na světě,  posluchači této desky budou při poslední písni Cedars Of Lebanon najisto přesvědčeni, že svět prostě Bona potřebuje!

Sečteno a podtrženo – pokud vás už pět let stará deska How To Dismantle An Atomic Bomb omrzela, běžte pro novou No Line On The Horizon. Sice se nedočkáte ani jedné podobné pecky, jakou bylo Vertigo, ale o styl ani kult U2 nepřijdete.

Jen se trochu bojím, aby Bono neskončil podobně jako David Beckham ve fotbale. Ten už je dlouho spíše obchodní značkou a pouze stínem fenomenálního fotbalisty z přelomu 20. a 21. století. U2 se budou vždy skvěle prodávat po celém světě, jsou opravdu dobří a jejich marketing je skvělý, což o to. Přejme si ale, aby příští album bylo lepší.

KOMENTÁŘE