Michal Horáček – Ohrožený druh (recenze CD)

Hned úvodní skladbou Natálie Kocábová vjíždí do Tramtárie a svým obhroublým, ale čistým hlasem ukazuje tvář drzé mladé holky, jež je však už za těch pár let otřískaná životem ze všech stran. Zpěv Kocábové je doprovázen perkusemi, saxofonem, klavírem, ale také osvěžujícím elektronickým efektem, který posouvá píseň od tradičního k modernějšímu pojetí.

Lenka Nová a Naďa Válová nám v pěti a půl minutách podávají zpověď zamilované ženy za poklidného klavírního a kytarového doprovodu. Později se do příběhu připojí další nástroje a také mužský vokál. Člověk si ani neuvědomí, že uteklo tolik času, když píseň Jak ten chlap se na mne divá pozvolna plyne.

Dva kousky z desíti si pro sebe uzmula slovenská zpěvačka Szidi Tobias a oba texty jsou jí snad šité na míru. První z nich, Ésik az esö, csendesen, se nese v tajemné atmosféře duchů, dýmu, země, snů a tmy. Atmosféru dotváří právě specificky zabarvený hlas zpěvačky, která hostovala už na společné desce Hapky a Horáčka Strážce plamene.

Závoj tkaný touhami nás provádí ve snu všemi ročními obdobími, celý rok ženskou hrdinku pronásleduje tajemný hlas, našeptávající zvláštní přání. I druhý šanson Szidi Tobias tak má příjemně tajuplný nádech. 

Bellissima nechává konečně naplno zaznít mužský hlas - Hana Robinson vypráví další ze snů, úlohu milence na sebe vzal Richard Krajčo. Docela jsem se divil, když jsem frontmana Kryštofů zaslechl zrovna tady, na desce decentního Michala Horáčka. Ale jedno musím uznat - volba padla na toho pravého. Když zavřete oči, vidíte před sebou mileneckou dvojici a muže šeptajícího ženě „Mi bella bellissima...“

Něčím výjimečným na Ohroženém druhu je Veselo k uzoufání. Rytířsky a středověce pojatá píseň nabízí rychlejší tempo a v refrénech dokonce vykouzlí akordeon, činely a tuba klasický valčík se vším všudy, je tedy opravdu veselo.

Zpočátku mladá, energická, průbojná dívka ubíhajícími minutami neúměrně rychle stárne a na konci si užívá babího léta na verandě. 

V poslední písni hodnotí uplynulý život stará žena, jejíž roli přijala Věra Nerušilová. Závěr desky je hodně emotivní - vzpomínky na „staré dobré časy“ se mísí se současností a umíráním přátel „z ohroženého druhu“, atmosféru dokresluje tesknivý zvuk houslí a trochu strašidelné skřípění houpacího křesla. A nakonec vše utichne...

Jako v každém správném ženském příběhu, i v tomto potkáváme společně s ženami několik pánských návštěv. Pána v klobouku z Tramtárie, poštovního kurýra se zprávou, která všechno změní, tajuplné stíny či drožkáře.

Příběhy balancují na tenké hraně mezi sněním a realitou, častokrát ani nepostřehneme přesun z jedné oblasti do druhé. To hlavní je ale celkový dojem, a ten je výborný.

KOMENTÁŘE