Hansard a Irglová – tuze moc otázek

Jsou články, který se píšou tuze těžko ne proto, že by člověk neměl ani páru o tom co napsat a ani ne proto, že by neměl na nějakou věc vyhraněný názor. Když jsem dostal šanci jít v brněnské Mahence na koncert Markéty Irglové a Glena Hansarda, jen jsem si vejsknul nadšením. A když jsem pak z koncertu odcházel a myslel na něj den dva, snažil jsem se uspořádat myšlenky tak, abych si konečně udělal jasno na tenhle párek muzikantů.

Jsou články, který se píšou tuze těžko ne proto, že by člověk neměl ani páru o tom co napsat a ani ne proto, že by neměl na nějakou věc vyhraněný názor. Když jsem dostal šanci jít v brněnské Mahence na koncert Markéty Irglové a Glena Hansarda, jen jsem si vejsknul nadšením. A když jsem pak z koncertu odcházel a myslel na něj den dva, snažil jsem se uspořádat myšlenky tak, abych si konečně udělal jasno na tenhle párek muzikantů.

Vystoupení obou bylo zvláštní. Nikdy moc nedávám na hlášky jako: „Nedá se jim věřit.“ Ani nikdy moc nepřemýšlím o důvěryhodnosti vystoupení. Buď se bavím, nebo ne. V ten pondělní večer jsem se bavil, ne, že ne. Jen nevím, jak moc to byl hudbou samotnou, protože se mi hlavou honily úvahy o žabomyších (jak to dekóduju, tak ať žije ješitnost aneb poučení z Pyrrhova vítězství. Nebo ještě jinak – mizerné manažerské schopnosti stojící proti králíčkovství) sporech muzikantů a jejich manažerů a Brněnského Deníku pro tenhle článek http://forum.theframes.cz/viewtopic.php?t=658&sid=a1f62cec257f03e019cbb3d08b125698. Pak jsem přemýšlel o zákazu focení během koncertu, o jeho porušování a o Bobu Dylanovi a jeho obecné nechuti k médiím všeho charakteru a k foťákům a kamerám zvlášť.

Uvažoval jsem i nad tím, jestli jsou Glen a Markéta tak moc zamilovaní, jak prozrazují jejich vzájemné pohledy nebo nejerotičtější duet v samém závěru koncertu, co jsem kdy měl tu čest vidět.

Dál jsem nedokázal odolat úvahám o tom, jestli je Falling Slowly fakt nejlepším filmovým songem loňského roku a jestli těch 550 korun za lístek do Mahenky na Hansarda je nebo není hodně. Nostalgicky jsem totiž vzpomínal na všechny koncerty Frames, které jsem viděl ještě před oskarama. A začal jsem se tuze těšit na Prázdniny v Telči, protože „tam na zámku je to kouzlo“.

Dál jsem si říkal, jak dlouho může Hansardova děravá kytara, která potřebuje doladit už ne jen po každé písničce, ale během nich, může ještě plnit svůj účel.

No a na závěr otázky nejzáludnější a nejobecnější (odsouzená k nezodpovězení a k mému nadání rozvášněným davem do pisálků, závistivců a novinářů lokálního významu – a možná budu ještě rád):

1. Co je to kurňa za podivnou náturu obecenstva, které obdiv schovává za smích nad vším, co Hansard řekne a co udělá? Je fajn se smát. Ale vtipu, ne z povinnosti.

2. Co je to za prazvláštní povahu posluchačstva, která začne milovat dvojici proto, že jí to radí doba. Já vím, že je to snadný díky médiím, ale taky vím, jaká tahle láska bývá – povrchní a krátkodobá.

A tak chci nemilosrdně odsoudit všechny, kdo se o Hansardovi dozvěděli až se zlatem v jeho rukou a začali se po něm pídit, protože to bylo moderní. A začali machrovat, že jdou na Glena a Markétu před svými kamarády. A začali se smát úplně všemu. A je mi líto všech těch, kteří se nedostali ani na jeden koncert téhle milé, hvězdné dvojice (s podivnými manýry, které snad ale mají vysvětlení), protože je předběhli jiní, ne tak věrní, ale rychlejší. A je mi líto všech, kteří předběhnuti nebyli, ale vystoupení Hansarda s Irglovou je zklamalo, protože s Frames to má společného mnohem míň, než dřív. No a nakonec se těším s těmi, kteří se do těch dvou teď nově opravdu a bezvýhradně zamilovali, A těch si taky vážím.

KOMENTÁŘE