Tomáš Klus: Kvalitní deska je jako vyhraný závod

Dvaadvacetiletý písničkář Tomáš Klus zazpíval publiku na Colours of Ostrava a po koncertu si našel čas na velký rozhovor o všem, co ho zatím provází životem – o sportu, hudbě i herectví. Strávil jsem s Tomášem kvůli bouřce nad Ostravou mnohem více času, než bylo původně v plánu, a můžu vám říct, že i když je dennodenně v rádiu se svým singlem Pocity, je to pořád úplně normální kluk.

Dvaadvacetiletý písničkář Tomáš Klus zazpíval publiku na Colours of Ostrava a po koncertu si našel čas na velký rozhovor o všem, co ho zatím provází životem – o sportu, hudbě i herectví. Strávil jsem s Tomášem kvůli bouřce nad Ostravou mnohem více času, než bylo původně v plánu, a můžu vám říct, že i když je dennodenně v rádiu se svým singlem Pocity, je to pořád úplně normální kluk.  

Když jsme na festivalu Colours of Ostrava, má první otázka je jasná - jaká je tvá nejoblíbenější barva?

Co pro tebe znamená Ostrava a celý severomoravský region?

Teoreticky i prakticky vlastně můj domov, místo, odkud pocházím a kam se vždycky budu rád vracet. Lidi v Ostravě jsou totiž úplně jiní než lidi v Praze. Obecně je Morava jiná než Čechy.
 

Proč ses přesunul z Třince do Prahy? Kvůli hudbě?

Nene, nejdřív kvůli sportu, pak taky kvůli škole. Dostal jsem se totiž na divadelní fakultu. V Praze moc nehraju, protože jsou tam hlavně taneční anebo zase čistě rockové festivaly, proto přímo v Praze pro mě není moc prostoru.
 

Co plánuješ po koncertě? Balíš se a odjíždíš anebo na Colours zůstáváš?

No jasně, že zůstávám! Přiznám se, že jsem na Colours poprvé, ale úplně mě to dostalo. Nejen hudbou, ale i celkovým prostředím. Jsem hrozně nadšený. Colours jsou pro mě strašně inspirativní, i když většinu vystupujících pořádně neznám, jejich hudba mě fakt dostává. Těším se na večerní Gogol Bordello, v pátek se mi líbila Tanya Tagaq, je to tady fakt skvělý.
 

Dala by se najít nějaká paralela mezi pětibojem a muzikou? Třeba podobnost v jednotlivých disciplínách pětiboje s tím, co děláš v muzice?

Já bych spíš viděl paralelu obecně mezi sportem a muzikou. Je to vlastně na stejném principu – makáš na sobě proto, abys udělal co nejlepší výsledek, nahrál dobrou desku. Když to odflákneš, je to vlastně špatný závod. To si myslím, že mě naučil právě sport. A proto vidím cestu od sportu k hudbě anebo obráceně, od hudby ke sportu, jako ideální kombinaci :-).
 

Jaký pocit ti přišel lepší? Stát „na bedně“, mít na krku medaili a vědět, že jsi nejlepší v Evropě, anebo stát na podiu, koukat na tleskající lidi a vědět, že přišli jen kvůli tobě a tvé muzice?

No já se budu opakovat, ale je to tím, jak si je sport s hudbou podobný – makáš, podáš výkon a uspěješ. To vítězství je úplně stejné, potlesk po koncertě je pro Tebe vítězství, je to fifty-fifty, sport – hudba 1:1.
 

Jaký sport jsi dělal v dětství? Věnoval ses už odmala pětiboji?

Začínal jsem s plaváním asi ve třetí třídě. A až ve dvanácti, třinácti letech k nám do Třince přišel ze Slovenska trenér Ivo Konvička, který mi nabídl pětiboj, protože jsem měl dobré výsledky i v atletice.

Hlavně soutěžení v pěti úplně odlišných disciplínách, dodnes výjimečný sport. Další věc - člověk, který dělá pětiboj, nemůže užívat doping. Kdyby si člověk třeba šlehnul nějaké povzbuzovadlo před plaváním, ve střelbě bys potom nedal vůbec nic. A to se mi na pětiboji líbí. Je to krásný čistý sport, navíc se všichni i na té evropské úrovni známe, takže panuje taková pohodová, skoro až rodinná atmosféra.

Moderní pětiboj byl zakladatelem olympijských her, baronem Coubertinem, považován za výjimečnou disciplínu, při níž je potřeba jak morální, tak fyzické zdatnosti. Ve spojení s herectvím, kterému se kromě hudby také věnuješ, mě napadá James Bond – také ztělesnění výjimečného člověka, dokonalého muže v utajení a příležitostného lamače dívčích srdcí. Vyměnil by sis to s Danielem Craigem na jeden díl? :-)

Ne, asi ne... Já asi povahou lamačem dívčích srdcí nejsem a nechci se stavět do takové role. Zní to hrozně pateticky, ale chci být v nějakém souznění s lidma, pro které hraju. Nechci si hrát na něco, co nejsem.

Mým hereckým snem je hrát v dobrých filmech. Dostal jsem teď nabídku hrát v seriálech. Nic proti nim nemám, ale dokud je člověk jako herec neznámý z filmu, v tom seriálu se dostane do nějaké škatulky a přivře si dveře. Mě lákají nezávislé filmy anebo něco jako koprodukční filmy s Českou televízí, třeba Knoflíkáři. Sice to nezaujme masy lidí, ale když už na to lidi jdou do kina, tak na ten film opravdu koukají a nesedí tam jenom kvůli masivnímu PR.
 

Vraťme se ale k důvodu, proč jsi v Ostravě, a tím je tvoje muzika. Kde se to v tobě vzalo? Mistr Evropy ztratil v pětiboji motivaci, tak začal dělat něco jiného? :-)

Úzce to souvisí s mým přesunem do Prahy za pětibojem před sedmi lety. Byl jsem tam sám, tak jsem si pobrnkával na kytaru, učil se akordy a přes kamarády jsem se seznámil s vedoucím jednoho pražského baru. Tam jsem dostal nabídku každou neděli hrát hostům k obědu, k večeři... Začalo mě to hrozně bavit a hudba u mě získávala čím dál více prostoru. Začal jsem pochybovat o tom, co vlastně chci dál dělat. Chtěl jsem být férový k lidem od pětiboje a zároveň jsem nechtěl dělat věci napůl, tak jsem se rozhodl, že pětiboje nechám a zkusím něco nového. Jsme tady krátkou dobu na to, aby člověk dělal jenom jednu věc. Ale zase na druhou stranu, když je člověk úspěšný v jednom oboru a má výsledky, může to být taky super.
 

Jak se vůbec může mladý člověk prosadit mezi různými superstar a xfactory? 

Vyhrál jsem Czechtalent Zlín a přes Luďka Malára jsem se dostal nahoru. Mám za sebou taky schopný management. Hlavně za sebou mám lidi, kteří mi věří, kteří jsou trpěliví a nikam mě netlačí. Akorát jsem nevyhrál soutěž před televizními kamerami, jinak je moje cesta podobná. Superstary ani Xfactory neodsuzuju, jsou to lidi s podobným cílem, jako mám já – dělat to, co je baví – akorát jsou víc vidět, což není vůbec na škodu. Je to jen na lidech, kdo z nás se prosadí a kdo skončí v propadlišti dějin.
 

Mám to jedno s druhým. Vždycky mě napadne jenom nějaká melodická linka, náznak, do toho napíšu text a pak to dobarvím. Ono to jde tak paralelně spolu, mám rád obojí.
 

Říká se o tobě, že jsi mladý Jarek Nohavica a dneska se pohybuješ ve městě, které Jarkovi přirostlo strašně k srdci a zpívá o něm hrdě ve svých písničkách. Jste domluvení, že se tady potkáte nebo to ponecháváš náhodě?

No nechávám to náhodě, ale rozhodně bych se s ním chtěl někdy vidět, protože jak všude říkám, je to můj velký vzor a rád bych si s ním někdy poseděl u pivka.
 

Ne ne ne, on mi napsal zprávu, když mi vyšlo cédéčko. To byl pro mě krásný okamžik, takové malé vítězství, že právě tenhle člověk si mě nějakým způsobem všiml. Ale určitě nechci, aby se naše setkání nějak plánovalo. Věřím v to, že určité věci musí přijít samy, a ne to tlačit silou. Nechtěl bych z toho dělat nějakou schůzku pro kamery, pro média. Chtěl bych, aby to setkání bylo soukromé, protože jakmile je to s takovým humbukem, tak co? Co si řeknete? Lepší je pro mě fakt se někde potkat v hospodě, zajít za ním, pozdravit se a buďto se dáme do řeči nebo se jen tak mineme, to je o té náhodě.

Kde bereš inspiraci pro texty? Jsou ze života nebo si jen hraješ se slovy?

Já mám hrátky se slovy a češtinu obecně hodně rád. Čeština je podle mě hrozně nedoceněný jazyk, ale co se týče písniček, tak to je většinou u mě popis nějaké akce, něčeho prožitého. V těch písničkách jsem já a doufám, že je to cítit. Jsou to okamžiky, které jsem prožil a které se snažím popsat ostatním. A hrozně mě baví, že to lidi berou a že to nechápou jenom jako prázdný slova naskládaný za sebou a člověk se pak necítí jen jako textař – robot.

Líbí se ti styl Richarda Krajča? Vy jste si vlastně v některých věcech podobní – oba máte rádi češtinu, oba jste se přesunuli z Ostravska do Prahy...

Teď úplně upřímně, já jsem to nechtěl v Medúze říkat úplně naplno, abych nevypadal jako vlezdoprdelka, ale mám jeho texty strašně rád. Baví mě a chápu Richarda Krajča jako malíře. Vytvářet v textech takové obrazy, jako má on, to u nás neumí nikdo. Jaromír Nohavica je úplně jiný příklad. Ten má zase vyprávění, které mě baví taky, ale Richard je právě ten malíř slov, který třeba nevypráví příběh, ve kterém by ses našel, ale vidíš tam obraz, náznak něčeho, což je hrozně hezké.
 

Máš nějakou svou spolehlivou „múzu“? Někoho, kdo tě vždy inspiruje?

Mám múzu – v posledním půlroce jsem napsal asi šestnáct písniček, ne všechny jsou dobré, přiznejme si to :-), ale čtrnáct z nich je pro Lenku, moji přítelkyni, kterou jsem strašně dlouho uháněl a teď se mi to povedlo. A právě tyhle stavy - buď naprosté štěstí nebo naopak úplná deziluze nebo samota, to je moje múza. Potřebuju být v nějakém stavu. Když jsem naprosto šťastný, tak si třeba právě hraju se slovy, dělám si srandu a píšu s nadsázkou. A pak jsou taky chvíle, kdy si říkám: „Týjo, proč se mi ta Léňa neozývá?“ A to jsou ty chvíle, kdy píšu věci, který jsou „tklivý“.
 

Takže zpráva pro čtenářky Superbeatu – Tomáš Klus je zadaný?

Jsem, mám svoji Leničku a mám ji moc rád. To ale holkám nebrání chodit na koncerty, o tom to není. :-)
 

Jak jsi na tom s volným časem v létě? Chystáš se objet co nejvíce festivalů a dostat se lidem „pod kůži“ anebo si uděláš dovolenou?

Dovolenou určitě plánuju, ale ještě točím nějaké filmy a dělám hudbu k filmu Anglické jahody, takže toho je teďka docela dost. Co se týče festivalů, budu hrát ještě na Okoři a na Zavíráku. Takže té práce je díkybohu dost, ale na dovolenou chceme jet s Leničkou do Slovinska.

Co tě čeká na podzim kromě školy? Chystáš se na novou desku?

Na podzim mě snad – doufejme – čeká turné s jednou velkou kapelou. Takže pokud to vyjde, bude toho na podzim požehnaně a jsem za to hrozně rád. Potom filmy a hlavně škola, protože ta si toho času vyžádá taky hodně.
 

Daří se ti to zatím skloubit dohromady – školu, herectví a muziku?

Není to moc snadné, protože škola vyžaduje, aby tam člověk byl fakt od rána do večera každý den, někdy i soboty a neděle, takže je to náročné. Posunul jsem si zkoušky na září a uvidím. Jinak se daří, protože mě to baví a ve škole se cítím dobře. Budu dělat všechno pro to, abych tam vydržel. A když to nepůjde, tak se holt nedá nic dělat. I když ona to je specifická škola a vyprávět o ní by bylo na dlouho. Není to škola v typickém slova smyslu, ale spíš kupa zkušeností a zajímavých lidí. Občas teda tahle specifická sorta sklouzává k elitářství, které mi trošku vadí, ale je mi tam zatím dobře.

Můžeme se těšit na další povedené klipy jako k písni Pocity?

Jé, děkuju. Ten klip dělal Pavel Göbl mimochodem, můj dobrý kamarád režisér. Dalším klipem bude chystaná věc k písničce pracovně nazvané Onanie, ale ještě musím vymyslet nějaký normální název, protože Onanii mi prý v žádném rádiu hrát nebudou :-) Klip by měl být částečně sestříhán z filmu Anglické jahody, pro který ta písnička vlastně vznikla, takže někdy na podzim by to mělo vylézt na světlo světa.

foto: Rostislav Šimek

KOMENTÁŘE