Colours of Ostrava - den třetí

Je tu sobota a festival se tak překulil do své druhé půle. Přebírám štafetu po Matesovi a střemhlav se vrhám do hudebních orgií. Ostrava mě přivítala pekelnými vedry, ale jak později zjišťuji, rozmary počasí se teprve chystaly zasadit svou osudovou ránu. Třetí den na Barvách tedy nuda rozhodně nebyla.

Hned po vstupu do areálu atakovala mé ušní bubínky hudba italské rockové skupiny Aim. Rozpustilí kluci měli sice hezky našlápnuto, ale většina lidí se stále ještě raději věnovala svému pivnímu kelímku a podobným festivalovým radůstkám než dění na stage. Opustila jsem tedy Barevnou scénu, prokličkovala mezi stánky a vydala se směrem ke stage pod hradem. Teploměr ukazoval něco přes třicítku, někteří návštěvníci osvěžovali svá těla v malebné říčce Ostravici a areálem kolem Slezskoostravkého hradu se nesla vůně grilovaných pochoutek a nadrcené máty z Mojitů; zkrátka v tuto chvíli ještě všechno připomínalo letní festivalou idylku. Na pódiu zrovna rozehříval své nástroje Dan Bárta & Illustratosphere, jejichž hudební čarování jsem si vychutnala z klídku festivalové čajovny. Mezitím v nedalekém stanu okouzloval přítomné étericky křehký projev britské zpěvačky Lou Rhodes, bývalé členky proslulé formace Lamb. Půvabná dívka s kytarou svým repertoárem duši-laskajicích písniček způsobila, že neveliké šapitó téměř praskalo ve švech.

Před šestou hodinou vystřídala Bártu pod hradem veselá multi-kulti partička Sergent Garcia, která hradební scénu okamžitě infikovala latinskoamerickým temperamentem a rozhoupala boky některých přítomných slečen. Bruno Garcia, horkokrevný muzikant se španělsko-francouzkými kořeny, který nám se svou kapelou  Los Locos del Barrio připravil vydatný a třaskavý koktejl plný salsy, reggae, rapu a ska, si ihned získal publikum na svou stranu. Jen by mu měl někdo říct, že Československo už neexistuje.

Zmíněné karibské rytmy nám daly ještě na chvíli zapomenout na ty podezřele vyhlížející mračna, která se začínala seskupovat nad našimi hlavami. Poté, co se spustil svěží deštíček, který se ještě dal považovat jen za nevinnou letní přeháňku, jsem si stále naivně myslela, že absence deštníku v mé festivalové výbavě nebude až zas tak fatální omyl.

Pořádný slejvák se spustil až při koncertu Lucie Bílé a já jsem tak uvízla ve stánku s keramikou, kde jsem přečkala tu největší vodní salvu. Česká popstar zapěla takřka všechny své osvědčené i neosvědčené rádiové hity a mezi nimi se pokoušela zastavit déšť svými k nebesům směřovanými prosbami. Jenomže, Lucko, tam nahoře tě neznají. Při klasice Láska je láska si alespoň pár opilých děvčat zatančilo v dešti.

Krátce po osmé hodině procházím branou do backstage, kde se má odehrát jediný rozhovor, který se mi podařilo na barevném festivalu domluvit. Zdá se, že tentokrát je vůči novinářům pozitivně naladěn pouze africko-francouzký muzikant Daby Touré a podle fronty před jeho šatnou usuzuji, že nejsem jediná, kdo na to přišel. Ve společnosti české celebritky Evy Aichmajerové a několika televizních štábů netrpělivě čekám, až přijdu na řadu; netrpělivě, neboť nedokážu myslet na nic jiného než, že právě přicházím o koncert hvězdné Sinéad O´Connor. Mezitím se od přítomných dozvídám, že zpěvačka Goldfrapp je studený čumák a dělat s ní rozhovor prý nebyl žádný med. Několikrát do mě málem vrazí Michael Kocáb v černých brýlích a dekadentním ohozu, který se podobně jako jeho prapodivně vyšňoření kolegového z Pražského Výběru chystá odstartovat svoji show na nedaleké Barevné stage. Venku stále leje.

Rozhovor trval celou čtvrťhodinku a musím říct, že za to čekání stál. Rozesmátý dredatý chlapík Daby Touré mě okamžitě nakazil svou dobrou náladou a povídání s ním se v onom deštivém dni podobalo pohodové procházce po pláži. Po jeho skončení jsem ovšem ihned vystřelila směr hradební scéna, doufaje, že zachytím alespoň poslední záchvěvy magického hlasu irské divy Sinéad O´Connor. Přebrodila jsem se všemi kalužemi a úspěšně pročvachtala všemi trávníky, které se už pomalu začínaly proměňovat v močál, až jsem konečně doklusala kousek před stage. Seděla na něm holohlavá holka v ošoupaných džínách a vytahané košili, která s kytarou v ruce a zavřenýma očima zpívala jednu z posledních písní. Její pronikavý hlas mě pohltil do několika sekund a náléhavost jejího projevu na chvíli přimrazila k promočené zemi. Je to vskutku mocná paní; možná už ne tak půvabná jako kdysi, ale její emoce promlouvají k lidem stále stejně silně. Publikum, pomalu se probouzející z polovičního tranzu, ji odměnilo bujarými ovacemi, ale i přes vytrvalou snahu se mu Irku se zádumčivým výrazem už zpátky přivolat nepodařilo. Co naplat, mám alespoň radost z toho, že na chvíli přestalo pršet.

Při návratu na Černou louku jsem si nemohla nevšimnout, že cestičky mezi stage prakticky zmizely a místo nich na naše botičky čekala jen řada enormních kaluží, které jen obejít by zabralo deset minut. Proud lidí se tedy několikrát uplně zastavil a tak to, co by se dalo přes den ještě nazvat příjemnou procházkou přes most s výhledem na řeku, se teď v noci změnilo spíše na několik set metrů dlouhou frontu, ve které jste museli navíc stát po kotníky ve vodě. Na pár místech někdo přes kaluže sofistikovaně umístil dřevěná prkna, která sice nejdřív průchod opravdu usnadňovala, ale poté, co ve vodě zmizela i ona, nastoupil dokonce hasičský sbor s odčerpávadly vody. Ale tak nějak mi to veškeré snažení připomínalo boj s větrnými mlýny. Colours byly prostě na vodě.

Na Barevné stage mezitím už ladil svoje kytary Daby Touré, a jelikož jsem po našem rozhovoru byla na jeho koncert hodně zvědavá, rozhodla sem se obětovat vystoupení elektronické divy Goldfrapp. To se prý vydařilo, ale kdo zůstal na louce, rozhodně také nelitoval. Koncert multi-etnického písničkáře s mauretánskými kořeny Dabyho Touré by se dal stručně popsat jako nekonečná hudební pohodička. A nekonečná v dobrém slova smyslu. Akustická kytara, jazzík, reggae a folk pluly z pódia na libozvučných vlnách afrických rytmů, které nás na chvíli příjemně zahřály a podnapily. Na chvíli jsme tak zapomněli, že tam vlastně stojíme v mokrých hadrech a z bot nám sem tam upadávají kusy bahna. Daby Touré se tak pro mě stal překvapivě nejpříjemnějším zážitkem mé festivalové soboty. A vy se už brzy můžete těšit na stejně příjemný rozhovor.

A jaký byl pro mě závěr třetího barevného dne? Když jsem na hradební scéně pod pódiem zahlídla nepočetnou skupinku zoufale vyhlížejících lidí pod krunýřem deštníků, došlo mi, že asi statečně čekají na vystoupení legendárních staříků Hawkwind. Jestli se dočkali, už nevím, vydala sem se zpátky na promáčenou Černou louku, abych tam slupla svou poslední festivalovou malinu. Tou byla pro mne švédská swingová kapelka Koop, která nás v čele s blonďatou sexy kočkou ve večerních šatech odvedla do dekadentně-retro atmosféry filmů z 50.let. Bylo to elegantní a krásné, až zarážel ten přímý kontrast s tím bahništěm všude okolo. To jsem se krátce po jedné hodině rozhodla opustit. Děkujeme, pro dnešek stačilo. I když jsem si za celý den nakonec užila více bahna a vody než hudby, zážitek to byl, o tom žádná.

KOMENTÁŘE