Colours of Ostrava – den první

Těsně před branami ostravské Černé louky, prvního stanoviště letošních Colours, jsem se s úsměvem na tváři zeptal přítomného strážníka, kudy na Černou louku. Jsem rád, že obušek zůstal na svém místě pěkně u pasu a prošlo mi to s úsměvem na tváři. Ano, jsem trošku provokatér, ale chtěl jsem si dneska užít srandu, a taky že jo! Mám za sebou první den multikulti festivalu Colours of Ostrava a mohu potvrdit, že jsem na pódiu už první den viděl všechny barvy světa. Co to melu? No jen si počkejte.

Těsně před branami ostravské Černé louky, prvního stanoviště letošních Colours, jsem se s úsměvem na tváři zeptal přítomného strážníka, kudy na Černou louku. Jsem rád, že obušek zůstal na svém místě pěkně u pasu a prošlo mi to s úsměvem na tváři. Ano, jsem trošku provokatér, ale chtěl jsem si dneska užít srandu, a taky že jo!

Mám za sebou první den multikulti festivalu Colours of Ostrava a mohu potvrdit, že jsem na pódiu už první den viděl všechny barvy světa. Co to melu? No jen si počkejte.

Když jsem míjel otevřenou dodávku, ze které vyskakovala banda stejně oblečených lidí na veřejném parkovišti, nechápal jsem, co se děje. V okamžiku, kdy se na mě otočil jeden z borců v černém obleku a červené košili, spatřil jsem rudě vyvedený nápis ORKESTRA DEL SOL a bylo mi to všechno jasné. Tahle desetičlenná banda rozjela přímo mezi lidmi skvělou hudební performance. Z útrob jejich těla byly vyluzovány zvuky, které mi dohromady dávaly balkánskou dechovku, cikánské tance a všude stříkaly ohromné proudy energie. Víte, co je největší sranda? Tihle „balkánci“ jsou ze Skotska.

Moje kroky směřovaly za doprovodu skotských muzikantů do akreditačního stanu, tam jsem si vystál frontu, odešel od jednoho okýnka ke druhému, dostal krásné kompilační cédéčko Colours 2008, fešáckou machršňůru s kartičkou PRESS a na ruku papírový obojek, ehm, teda vlastně pásek. Proč obojek? Připadá mi, že na fesťácích jsou všichni lidi s páskama opravdu jako čokli s obojkem. Ale asi to tak musí být. Pokud byste měli nápad, jak jinak kontrolovat platící od neplatících, klidně se mi svěřte v komentáři pod článkem.

Zpátky k hudbě! V obřím šapitó se totiž rozehřívá skupina, která má velmi krátký, ale zato výstižný název – All Star Refjúdží Band. Přijde vám to dlouhé a nicneříkající? Já vím, lhal jsem. Pardon. Tato banda více než deseti lidí (pak mi při počítání došly prsty na rukou) je opravdu složena z uprchlíků a obyvatel celého světa. Jeden příklad za všechny: v kapele je asi pět Čechů, jeden Syřan, jedna Číňanka, Američan, Brit, Maďar, Slovák (a pěkná Slovenka!) a Armén. Ano, to byl onen zmíněný jeden příklad.

Po šesté hodině večerní se tu rozjely opět balkánské rytmy, do toho začala pištět Číňanka, nelžu vám, sledoval jsem ten hudební cirkus s otevřenými ústy. Pro serióznost uvádím názvy alespoň prvních dvou songů – Dixieland a Čínské tango. Vidíte to, nepřeskočilo mi, byl to opravdu nevšední zážitek, hlavně ve druhé polovině koncertu, kdy se konečně prostor zaplnil příchozími návštěvníky festivalu a všichni dohromady jsme vytvořili parádní atmosféru, která gradovala při poťouchlých tanečcích frontmana ze Sýrie. Na nejvyšší úroveň se však dostal potlesk po zajímavě přepracované hymně České republiky. Když jsem slyšel první slova, absolutně jsem netušil, co to ta čínská holka a syrský chlapec zpívají. Potom jsem si spojil nespojitelné a vylezla z toho naprosto geniální cover-verze naší hymny. Jak by řekl Jakub ze Samotářů – byla taková nějak víc instrumentální! Další zajímavostí této kapely je fakt, že měli kromě členů, kteří hráli na hudební nástroje, také profesionálního mávače vlajkou. Kluk s vážnou tváří celý koncert poskakoval za kapelou a nad hlavou zuřivě máchal praporem All Star Refjúdží Band.

S úsměvem jsem se pomalu přesouval k pódiu, na němž měly vystoupit za pár desítek minut hlavní hvězdy večera – Jan Garbarek Group & Trilok Gurtu. Potkal jsem po cestě stánek s hamburgery a hot-dogy, tak jsem si dal jeden hambáč a pak sledoval exhibici Zlaty Holušové a Petra Kainara, tedy dramaturgyně a ředitelky festivalu v jedné osobě a primátora města Ostravy, kterak se jali zahajovat letošní Colours of Ostrava. Jako na každém správném zahájení nechybělo šampaňské, jehož se chopil ostravský primátor a všem názorně ukázal, že je dostatečně manuálně zručný, nikomu tedy k všeobecné úlevě nebylo vystřeleno oko a žádný drát nebyl při tomto zahájení polit bublinkami.

Zde se měl nacházet obsáhlý odstavec o koncertu výše zmíněných pánů Garbarka a Gurtu, jenže jsem po rozjásaných uprchlících málem usnul. Garbarek a jeho přátelé totiž zahráli více než tisícovce divákům pomalou, přemýšlivou jazzovou muziku, občas okořeněnou sólem na baskytaru, bicí, klávesy či tenorsaxofon. Já jsem se raději odebral prozkoumávat taje areálu a hudbu jsem vnímal jako příjemnou kulisu ve své festivalové letargii. Ano, bylo to jistě vše instrumentálně velmi na výši, jenže já se chodím na fesťák bavit a ne rozjímat o nekonečnosti vesmíru. Omlouvám se, Jene. Určitě se však Jan Garbarek výjimečnou hrou na tenorsaxofon líbil té mase lidí, která pohltila prostor více než pěti set metrů čtverečních před podiem. Počet fanoušků odhaduji na dobré tři tisícovky.

Na konci můj názor na tento koncert zachránil excelující bubeník Trilok Gurtu, který nám v závěru předvedl opravdu nevídanou improvizaci – hrálo se ve vzduchu, ve vodě, na bicí, na tabla, na kýbl, paličkama, rukama, k tomu všemu navíc vyluzoval další zvuky ústy, ... Já jsem opět stál a moje dolní čelist visela zoufale ve vzduchu. Lidi najednou vstali z židlí a tleskali do rytmu. Následoval ohlušující potlesk a obecenstvo si tím vyžádalo jeden přídavek. Na další už se nedostalo.

Čekání na DJ Shantela & Bucovina Club Orkestar jsem si zkrátil opět ve stanu, kde naplno koncert prožívali vítězové letošní soutěže o talenty Colours of Ostrava, kteří hrdě nesou jméno Trio de Janeiro. Prodral jsem se i přes svůj pozdní příchod až do první řady, a mohl si tak vychutnat další porci worldmusic – výborně namíchanou směs jazzu, funku a latinskoamerických rytmů. Ve švech praskající stan vypadal, že tančí s námi do ďábelského rytmu, který udávala zpěvačka Veronika Bartošová svým výrazným hlasem, který mi připomínal Tonyu Graves z Monkey Business. Uvidíme, jestli to Veronika dotáhne podobně daleko jako Tonya.

Minutová ručička hodin na ostravské radnici se přehoupla do své dnešní poslední okružní jízdy a zanedlouho po jedenácté se na podiu po Garbarkovi & spol. objevila poslední hvězda dnešní noci – DJ Shantel & Bucovina Club Orkestar. Stefan Hantel, jak se ve skutečnosti Shantel jmenuje, sloučil do jednoho celku taneční elektronickou hudbu s – podržte se – balkánskou tradiční dechovkou. Ano, Balkán dnes potřetí, ale pokaždé jinak. Scéna byla tvořena obrovským červenorůžovým plátnem s velkým logem Disko partizani, což je název druhého Shantelova řadového alba. Toto pojmenování je opravdu velmi výstižné, protože jsem prožil neskutečný mejdan v rytmu jižanského temperamentu za vydatného přikrmování elektronickou hudbou. Židle, na kterých rozjímali návštěvníci Garbarkova koncertu, jsou dávno uklizené, ale až teď jsem pochopil, proč. Před partizánama z diskotéky se strhlo nefalšované pogo. Zcela netradičně čumím s otevřenou hubou, tady už to nejde říct slušně.

Pán oděný v bílém se ujal slova a krásnou angličtinou s velmi jemným přízvukem nám sdělil, že hrajou „mjuzik vidaut paskontrollll!!!“ a se slovy „lec bern dis fakin plejs tunajt!“ vytáhnul odněkud kelímky, flašku jižanského ouza a seskočil z pódia mezi diváky. Jak to pokračovalo, si asi domyslíte sami. Pokud ne, tak věřte, že nalil asi tak pět nebo šest kelímků, pak mu došla láhev.

Následovala smršť, která gradovala pokřikem DISKO DISKO PARTIZANI!, při kterém skákaly snad i ryby v nedaleké řece. Po půlnoci jsem šel zkontrolovat zadní řady a zjistil jsem, že ačkoliv v Ostravě se pracuje i v pátek, první den tohoto barevného festivalu vydrželo sledovat i v těchto chvílích několik tisíc poskakujících lidí.

Je čas jít spát, neboť já na rozdíl od vysmátých návštěvníků festivalu tvrdě pracuji, abych se s vámi všemi mohl podělit alespoň zčásti o úžasnou atmosféru, která nyní v Ostravě panuje.

Tak dobrou noc a zase zítra!

KOMENTÁŘE