Linkin Park a Brno? Není to vůbec špatný spojení

Je velká výhoda počkat si den dva tři, než kolegové z konkurenčních plátků vydají svoje pocity z koncertu a jejich čtenáři je zhodnotí. Teď už vím, že koncert Linkin Park v Brně byl snad pro všechny, kdo tam byli (tedy kromě pár zmíněných novinářů, kteří ale chyby hledat musí, páč pak by je nikdo nečetl) famózní, úchvatný a fascinující.

A tak se asi poddám mase a začnu pět ódy na ten koncert taky. Proč vlastně ne. 12000 lidí (možná víc, možná míň, každopádně velodrom byl skoro plný) si to všechno skvěle užilo. První fanoušci začali přicházet kolem poledního, poslední, i když přišli o půl deváté večer, chytili ještě celý koncert. A protože nebylo ani teplo, ani zima a ani nepršelo, bylo tak akorát na vážnou hudební známost, která poblázňuje děcka čtoucí bravíčko a chodící do školy podobně jako některé okované tvrďáky.

Dostaveníčka s muzikou na velodromu v Brně mají skoro vždycky něco do sebe. Pravda, sluší se žehrat na stáří téhle budovy, na mizernou dostupnost z centra a ještě mizernější způsob, jak se vůbec dostat dovnitř, jenže když se tenhle stařeček dobře nazvučí, okrouhlost budovy a trošku zvláštní ozvěna způsobí, že výsledný přísun zvuku do uší má trochu paralyzující a trochu šamanský background. A snadno pak zapomenete, že bylo na akci málo piva a záchodků.

Linkini rozjeli svůj hodinu a půl trvající set bez velkých skrupulí. Prostě přišli a v rychlém sledu napálili One Step Closer, Lying From You a Somewhere I Belong. Pravda už v tu chvíli semo tamo zahaproval rytmus a pauzy mezi jednotlivými songy byly o fous delší, než bylo bývalo zdrávo, nicméně právě monstrózní zvuk a publikum, které doma jednoznačně Linkin Park poslouchá víc než málo, tyhle drobnůstky okamžitě zastínilo.

A co víc – měl jsem to štěstí (možná v neštěstí), že jsem se poprvé po dlouhé době nedral do kotle a všechno si v klidu užíval z nadhledu jedné z tribun. A tak jsem viděl, co kotelníci jenom vytuší. Viděl jsem, jak davy zvedají ruce a prsty kříží do satanského gesta. Viděl jsem davy, jak v rytmu slavného No More Sorrow řvou a tleskají a jak je Leave Out All The Rest až něžně ukládá ke spánku. A pak, když Bennington zavelel, že druhá půlka koncertu bude spíš pro romantiky a cíti než pro tvrďáky, viděl jsem letícího medvídka na pódium a nad hlavou tisíce fanoušků namodralý svit z mobilů, kamer a foťáků.

Velké kapely by do Brna měly jezdit častěji. Lidi si to tam totiž docela zaslouží. I přesto, že jich podle různých fór aspoň půlka přijela z Ostravy a pak chudáci neměli jak se dostat zpátky. (Něco vám ale prozradím. Když jsem byl minulý týden na Bobu Dylanovi tam u vás v Ostravě, až do tří v noci jsem pak musel kalit na Stodolní a pak mi ještě řekli, že má můj vlak zpoždění a mám jet přes Třebovou. A od devíti jsme pak dělal zkoušku ve škole. Ale za Dylana mi to stálo)

Na závěr musím už jen na moment zpátky k Benningtonovi a jeho výkonu. Ten borec se buď spíduje, nebo jede rovnou na koksu, protože to, co předvádí na pódiu, je exces, kterým tvrdě konkuruje asi nejnadupanější kapele co znám – Gogol Bordello. Je to takový malý zázrak nebo velká záhada. Ale věřte nebo ne, dokáže se zastavit a chytnout za srdce (ach, jak kýčovitě tohle zní). Znáte tu skladbu Pushing Me Away – bodejť by ne, kdo by hit z debutu Linkin Park neznal. A znáte ji jen s klavírem? Je to síla, co? Ještě teď, když si na tenhle vrchol brněnského koncertu vzpomenu, těžko se mi polyká. Bylo to sakra dobrý.

Nu, když si tak prolítnu řádky směrem nahoru, úkol hned ze začátku jsem splnil na jedničku a ani mě to nijak netrápí. Bych byl blbej, kdybych hledal chyby na něčem, co se líbilo tolika lidem. A i když tenhle můj styl patří spíš do blogu nu-metaláka, s chutí ho šoupnu na Superbeat, protože si to Linkin Park za to, co předvedl v Brně, zaslouží.

KOMENTÁŘE