Bob Dylan v Ostravě - rutinér první extratřídy

17.6.2008

Nedává rozhovory a když, tak v nich nikdy nic neřekne. Pohrdá médii a sem tam označí novináře za idioty. Neuznává foťáky a videokamery, na svých koncertech tak nemá žádné plátno a když stojíte na koncertu v milionté řadě, jen hádáte, že v tom klobouku, s křaplavým, vyhuleným a vychlastaným hlasem a vohozem jak z westernu, hraje na klávesy fakt Bob Dylan.

Bob Dylan je ikona světové hudby. Básník s Pullitzerovou cenou a chlap, co má na svém kontě tolik písniček, že by s jejich obsahy zaplnil na sta našich obyčejných životů. S cigárem a bourbonem si to mašíruje světem už na pět desítek let, vydal asi 30 řadovek a i když si můžete myslet, že od něj nic neznáte, na sto procent se pletete. Je totiž pravděpodobně nejpředělávanějším autorem všech dob.

Koncert v Ostravské ČEZ Aréně byl u nás jeho v pořadí sedmý. Podle těch, kteří můžou porovnávat, byl Dylanův výkon jedním z lepších – byl prý ve formě. Já tuhle šanci nemám a tak mi promiňte, že popíšu jen to, co jsem slyšel a viděl. Toho prvního bylo dost, toho druhého málo. Ostravská mega hala byla poloprázdná a diváci, co se v ní našli, se rozdělili na dvě grupy. První došli na legendu a cokoli o Dylanovi věděli, věděli jenom z doslechu. Na konci show psk byli tuze rozpačití. Za nemalé peníze viděli totiž country a blues. COUNTRY a BLUES! No chápete, co tím chci říct. Žánry, které se v in společnosti už jaksi nenosí. Dylan se na své ostravské zastávce odmítl zdržovat se svými notoricky známými písničkami.

Ta druhá sorta – přestárlé máničky v džískách, elegáni v sáčkách třicet let starých a s kloboukem na hlavě, prostě ti zasvěcení, trsali, byli zasnění, blaze se usmívali – byli happy. Taky přišli na legendu. S tím rozdílem, že nejen, že věděli, že to legenda je, ale moc dobře tušili, proč. Až mě mrzelo, že nejsem o pár let starší.

A tak atmosféra v Ostravě byla zvláštní. Vřelá i chladná. Vlažná.

Dylanova vystoupení obecně mají jednu zvláštnost. Můžete ho mít naposlouchaného, jako nikoho dalšího, můžete znát každý jeho text zpaměti (kdyby to vůbec někdo někdy dokázal), a stejně vás překvapí snad každou písničkou. Ten chlap snad aranžuje jednotlivé songy přímo za pochodu. No a když se k tomu přidá ještě jeho zvláštní akcent, huhlavý hlas a smysl pro nemelodičnost, je tu problém zvaný jednotvárnost a nesrozumitelnost. To tedy pro lidi neznalé. Pro dylanovské fajnšmekry to je nepopsatelné dobrodružství a hledání vycyhtávek i toho, jestli mistr začal v Ostravě songem Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again, nebo ne. A náhodou začal. A postupně se prozpívával (prorecitovával) dál a dál, až k v současnosti nejnovější desce. A taky nesáhnul na kytaru. Pochybuji ostatně o tom, že ho kdy uvidím na ni hrát. Pár posledních let už totiž brnká jen do elektronických strun kláves a do písniček vkládá svá sóla na foukací harmoniku. A trochu tím štve. Moc nedbá na mínění veřejnosti. Jedná jako hvězda a lidem nezbývá, než to tak brát. A neberte to. Zrovna u Dylana.

Pocit z jeho osoby i na dálku padesáti metrů je asi následující: Jako bych měl v puse nějakou podivnou pachuť. Ze začátku jsem si říkal – je to, jako když zpívá Jiří Suchý – génius textů s osobitým ztvárňováním a hlasem, který si nikdy nehrál na to, že je něco víc. Vždycky byl jen přesvědčivý a upřímný, s nedostatky vyslovování č a š. Nevalný rozsah Suchý ale nahrazuje dobrosrdečností a hlavně výběrem písniček, které mají obsah tak hluboký, že na dno nedohlédnete. A tak nemusí být krásně zazpívané, aby měly nějakou kvalitu.

A pak mi došlo, že u Dylana dobrosrdečnost není. Ani její náznak jsem nenašel. Je tam světáctví a bohémství. Nadhled a introvertnost. Dylan nemusí dávat rozhovory. Všechny svoje názory vyzpívá. A už z nich je cítit jakási nemilost, byť geniální. A když pak Dylan přijde na pódium, jako by vstoupila sama asociálnost. Bez slovíčka pozdravu, tuším, že bez úsměvu, jako stroj, rutinér první extratřídy drnká a zpívá a ví, že je jedinečný. Svoji kapelu bere jako doprovod. Nikdo od ní nic jiného nečeká. Lidi přišli totiž na Dylana. A tak, když na konci řekl thank you a svůj doprovod představil, znělo to trochu pohrdlivě.

Ale je to legenda, ne? A tak na to právo má.