Neobyčejný řev kytar á la Imodium

Říká se, že každá správná kapela musí zahrát stejně, ať už hraje pro pár fanoušků nebo pro vyprodanou halu. Po koncertu Imodia z brněnské Melodky můžu s klidem říct, že tahle broumovská parta správnou kapelou je. Nevěříte? Tak si můj report přečtěte dál a… třeba uvěříte.

Jednou z posledních zastávek na republikové pouti s názvem Stigmata tour bylo pro kapelu Imodium Brno, konkrétně klub Melodka. Nevím, jestli v tomhle klubu někdy byli, ale nebál bych se říct, že je to takový ten správný živoucí underground klub, kterých je už dneska jako šafránu. A možná ani tolik ne. Výběr klubu kapelu totiž možná pojistil před hrozícím propadákem.

Tím byl počet diváků, tedy spíše fanoušků. Na pokladně jsem poprvé platil symbolické vstupné i přesto, že jsem měl akreditaci, a to zcela dobrovolně, neboť plakáty vyvěšené po Štatlu asi nějak nezabraly… Všehovšudy nás na broumovské umělce čekalo tak 30. A to je sakra málo… 

Kluci si z toho ale nic nedělali a už prvním songem se rozhodli, že nás dnes večer prostě dostanou, ať už nás je 30 nebo 30 tisíc… (pro neználky song Dostanou nás). Po prvním tónu mi bylo jasné, že tohle bude zatím můj nejlepší koncert této kapely. Undergroundový prostor klubu a pravděpodobně i hodně dobrý zvukař totiž připravily kytary tak, že byly oproti fesťákovému popovému naladění sakra rockové. Ne, setsakramentsky rockové! A to jsem si nechal líbit jak já, tak zbytek publika.

Po druhém songu Stigmata už začala konečně hrstka lidí pařit. Ono ve velkém davu to je raz dva, ale takhle se asi všichni sebe navzájem styděli. Jediný, kdo se nestyděl ani chvilku, byli Thom, Radouš a Kárl, kteří si koncert očividně užívali každou sekundu. Při tracku Dostavníky se Thom konečně rozhodl proseknout stud fanoušků a fanynek a poprosil je, aby mu zatleskali tak, jako se teď tleská v Brně někde jinde P.B.Ch. a spol. Z čehož vyvodil závěr, že mu tento umělec přebral publikum, a proto je nás tak málo.

Dav se nakonec roztleskal a za odměnu jsme dostali nezapomenutelnou kytarovou podobu hitovky Hlavou, která probořila všechny ledy. Ano, zem byla už trochu mokrá, doufám, že jen od piva... Ultra věrní fanoušci se rozjeli, poskakovali, pogovali, blbli… Prostě skvělý zážitek. Největší ohlas ale sklidil další song – Žiletko, má lásko – který si konečně vykřičel jeden týpek vepředu. 

Uvolněnou atmosféru demonstroval Radouš, který si při hraní zapálil cigaretu, sednul si do tureckého sedu a v klídku vybrnkával svůj part. Pak začal Thom vtipkovat s publikem, zkoušel ošálit své „ultras“ tím, co se dočetl někde na webu. Přišel totiž se super novinkou, že Radouš změní radikálně účes, no prostě úplný fake a výsměch lidem, co to napsali. Pak už přišla „poslední“ věc – Znám tě, která se protáhla na hodně dlouhý sborový zpěv textu: Ještě jednou sám…

Pak se šli kluci občerstvit do provizorního backstage, aby mohli vtrhnout za nelidského řevu publika a svlékajících se fanynek (tak nevěřte mi zase všechno…) opět na pódium a zahrát poslední track večera. Tím byl Kamarád z parku, při němž se všichni vyřádili do sytosti. A pak už jen ticho, mír a klid.

KOMENTÁŘE