Čechomor a Divokej Bill jsou spolu na turné

Fakta jsou jasná, první kapele je dvakrát tolik co druhé a má na svém kontě na deset alb, z toho šest řadovek. Druhá je dvakrát mladší než první, alb má šest, čtyři řadovky a dvě DVD. Na druhou kapelu chodí školačky a na první zas dospělí. A první kapela pak hraje na víc než na tři akordy.

A to by možná i stačilo. Víc informací netřeba k uvědomění si, že celé turné Čechomoru a Divokýcho Billa i samotný koncert v Jindřichově Hradci stojí za tu námahu odhopsat si ho a před tím koupit lístek za tři kilča. Už jen vidět vedle sebe mámu s dcerou nebo babičku s vnučou, obě bavící se, je věc k nezaplacení.

Hala v Jindřichově Hradci

Jindřichohradecká sportovní hala je stánek, který apriori nekonstruován pro hudební události, nese zvuk, jako málokterá jiná hudební hala. A co víc, zvuk skvělý nejen v hlavním sále. I v přilehlých chodbách zní luxusně. Když k tomu pak připočtete nazvučení samotného koncertu, i sebelepší HiFi soustava by (pravda, s nemalou mírou nadsázky) zezelenala závistí.

A i přes tuhle devizu koncertu tak trochu chyběl šmrnc. Důvod? Mezi muzikanty a první řadou diváků byla propast, snad desetimetrová. I pro Čechomor, který hraje hudbu čistší, víc přirovnatelnou muzice z vážných hudebních sálů, bylo tohle prostředí sterilní. A Divokej Bill? Publikum mohlo šílet, jak chtělo, mohlo zpívat ty snadné (někdy až pitomé) Billovské popěvky, ale čert ví, jestli to chlapci z kapely vůbec slyšeli. Je to škoda, protože jen taková drobnost stačí, aby pocit z vystoupení obou kapel (byť obě byla profesionální a odehraná s radostí) stál jen za šest hvězdiček z osmi. Jednoduše bezprostřednost byla ta tam. A to je všechno, co chci vytknout.

Proti tomu stojí pozitivní zbytek. Parádní světelná show, která pomalu začíná být na českých pódiích standardem, cit pro kombinování barev s náladou písniček, tma po každém odehraném songu... vystoupení našich kapel se začínají podobat filmovědivadelnímu zpracování. Pódiová světelná show, je-li dostatečně citlivá, umocní intenzitu pocitu. A je to kumšt, na jehož vrcholu pořád ještě stojí loňská Barevná hudba Tatabojs. Nezbývá, než tahle všechna světla prostě milovat.

Pár nutných slov k samotnému vystoupení

Kapely odehrály nejdřív pár songů společně, pak hrál chvíli Čechomor největší fláky, pak chvíli Bill největší fláky a pak zase hráli společně. Odešli do šaten a vrátili se. A odešli a vrátili se. A odešli. Mezi příchodem a koncem proběhly jakoby nic tři hodiny. Šíleli fanouši i faninky. Ano, je to dost suchý popis koncertu, ale couž. Kapely prostě zahrály to, co umějí nejlíp a zahrály to nejlíp jak umějí. A tak nemá cenu to rozebírat víc.

Mnohem důležitější je, poděkovat Čechomoru za to, že zlidověl už odlidovělé lidovky. Dává jim dvacet let kabátek přívětivější uchu posluchačově a bicími, akordeonem, kytarou, basou, houslemi a semo tamo zobcovou flétnou koření jinak občas i nudné národní songy. Naproti tomu Billovi je třeba poděkovat za tak jednoduché popěvky a říkanky, až samy domácnějí a stávají se z nich fráze a idiomy. Pravda, ne, že by jejich intelekt byl kdovíjaký, ale couž, i ten největší intouš se jimi občas ožene. Divokýho Billa a Čechomor tedy spojuje lidovost – dávná, posunutá do současnosti, a čistě současná (stálo by za studii, jak moc se za ty stovky let změnila).

A pak i nástrojové složení je obdobné. Když souzněly před odhadem dvěma tisícovkami lidí obě kapely, když spolu hrály obě harmoniky i oboje housle a když i Bill zkusil zahrát něco hudebně trochu složitějšího, než jen jejich tradiční repertoár, znělo to dobře. Majestátně a poutavě. A bylo to dobré.

P.S.

Pravda, neubránil jsem se v tomhle článku tomu, aby se mezi řádky nedalo vyčíst, že Divokýho Billa nepovažuju zrovna za umělecký skvost. Přiznám se ale, že i tak hltám všechny jeho písničky. Umím je nazpaměť a rád si na ně zatančím. A naopak – Čechomor je pro mě kapela, která v sobě schovává hodně uměleckosti a které patří dík za to, že nezapomínáme, že i dřív existovaly pořádné šlágry. A přitom od nich znám jen ty největší pecky. Nadávám si za tenhle pseudoznalecký pohled a připadám si tak trošku povrchně, když vím, že muset si vybrat, půjdu radši na Čechomor, i když mě nohy potáhnou za Billem. Ale nestydím se za to. A taky jsem moc rád že si uvědomuju, že nebýt Billa a Čechomoru, přišla by česká muzika a český jazyk o víc, než jen o jednoduché nebo staromódní texty. A proto vzkazuju: „Dělejte víc podobných dvojkoncertů! Dělejte je všichni! A hledejte spojnice! Stojí za to!“ (Aspoň si nebudu muset vybírat, na co jít.)

KOMENTÁŘE