Šimon Kalousek: Klidně tam napiš, že mým největším hudebním snem je zahrát si s The Prostitutes

Máš to mít, Šimone :o). S menším zpožděním je tu pro vás rozhovor se Šimonem Kalouskem, bývalým leaderem skupiny The Deserts, v současné době novým zpěvákem pražské kytarovky ON AIR. O jeho největším hudebním snu už víte, podívejte se tedy, kdy začal s muzikou, co má za sebou, jak se dívá na současnou hudební scénu a vztahy v ní.

Máš to mít, Šimone :o). S menším zpožděním je tu pro vás rozhovor se Šimonem Kalouskem, bývalým leaderem skupiny The Deserts, v současné době novým zpěvákem pražské kytarovky ON AIR. O jeho největším hudebním snu už víte, podívejte se tedy, kdy začal s muzikou, co má za sebou, jak se dívá na současnou hudební scénu a vztahy v ní.

Rozehřívací otázka: Co pro tebe bylo takovým tím prvotním impulzem k tomu, začít se profesionálně věnovat muzice?

Já se tomu profesionálně v současné době nevěnuju vůbec, tuhle éru mám už za sebou. Máš asi na mysli, kdy jsem začal hrát s kapelama…

I tak se to dá říct. Tak dobře: co tvoje úplně první kapela?

To je dávná historie. Letos na podzim to bude neuvěřitelných 20 let, co jsem hrál v první kapele. To bylo v prváku na gymplu, bylo nám 13-14 let. Kapela se jmenovala OTK a je zajímavý, že existuje dodneška. I když z původní sestavy tam zůstal jen zpěvák a kytarista Ondřej Ježek, kterej vlastně OTK spolu se mnou a dalšíma lidma zakládal. Tehdy to byl takovej gymnaziální underground, já tam hrál na klávesy, ale asi po roce a půl jsem odešel. Ondřej Ježek je mimochodem v posledních pár letech i vyhledávanej producent. Má vlastní studio, kde se točí zajímavý věci. Tušim, že se tam dělala poslední deska EOST, taky snad Obří broskev nebo Traband.

Takže tohle byla první kapela, co bylo dál?

Takovou první "vážnější" kapelou byli až The Voyeurs. To bylo až pozdějc, někdy v roce 1994 během mých studií na právnický fakultě UK, kterou jsem nakonec úspěšně nedostudoval :o). I když tahle „vysokoškolská“ parta neměla dlouhýho trvání a nikdy jsme de facto živě nehráli, z dnešního pohledu to považuju za významnou epizodu. Jednak jsem se díky The Voyeurs naučil jakžtakž zpívat a hrát na kytaru (do tý doby jsem byl jen klávesák) a hlavně, byla to první kapela, kde se hrály moje vlastní písničky, takže jsem získal ostruhy i jako autor.

A další kapely a projekty?

Asi tady není prostor na to, abych vyjmenovával všechno. Těch kapel bylo víc, ale za zmínku určitě stojí formace Rusakoff. Ta fungovala zhruba v letech 1996 – 98. Rusakoff byli pro změnu první kapela, se kterou jsem začal hrát pořádně naživo. Odehráli jsme celkem dost koncertů a dokonce jsme "stihli" i vystoupení v legendárním klubu Bunkr asi dva měsíce předtím, než ho definitivně zavřeli.

Dobře, pokud se nepletu, pak ses na nějakou dobu s hraním v kapelách rozloučil a začal pracovat v nahrávacím studiu…

Je to tak. Ke konci éry Rusakoff jsme já a Martin Švejda (kytarista a textař Rusakoff) trávili daleko víc času v domácím ministudiu s počítačem, samplery a dalšími „elektro-mašinkami“ než ve zkušebně a zjistili jsme, že nás to baví víc než živý hraní. Ostatně takhle to měl v tý době kdekdo, přece jen elektronika tehdy „vládla“ :o). Takže jsme kapelu rozpustili a společně ještě s mým bráchou jsme se rozhodli, že postavíme vlastní regulérní nahrávací studio. Což se nám podařilo a já se tak v následujících pěti letech stal profesionálním muzikantem. Jako skladatel a producent jsem pracoval nebo spolupracoval na spoustě různejch věcí, od klasickýho popíku přes muzikál až po nejčastější zdroj příjmu – což byly samozřejmě reklamní spoty, jingly, a podobně. Všechno to byla obrovská zkušenost. Do toho byly i nějaký pokusy o vlastní projekty – převážně elektronicko-taneční – ale to nestojí za řeč.

Proč jsi s tím nakonec skončil?

Nebyl to dobrovolnej konec. V létě roku 2003 nám studio téměř komplet vykradli, takže člověk přišel ze dne na den nejen o techniku a nástroje, ale i o práci a veškerej zdroj příjmů. Byl jsem z toho úplně zničenej – prostě jedno z nejhorších období v mým životě. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem byl rozhodnutej se na muziku úplně vykašlat, což mi necelej rok vydrželo.

A cos v tu dobu dělal?

Nejdřív jsem spolu s jedním známým vydával hudebně-lifestylovej časopis a zároveň do něj i psal a pak jsem dělal krátkou dobu taky v jednom hudebním vydavatelství. Takže jak vidíš, ze světa muziky jsem zas tak úplně nevypad. Ale je fakt, že během tý doby jsem nešáhnul na žádnej hudební nástroj a nesložil ani notu. Pak u mě došlo k takový celkem radikální profesní změně – ač bez zkušeností, vzali mě jako moderátora do pražskýho Expresradia. Tím začala moje „radiová“ kariéra :o). Z Expresu jsem v prosinci 2005 přešel na RockZone 105.9, kde pracuju do dneška.

Ale někdy mezitím jsi přece začal hrát s kapelou The Deserts, ne?

To je pravda, to jsme přeskočili :o). Někdy na jaře 2004 mi to nedalo, protože jak mi asi potvrdí skoro každej pravověrnej muzikant, bez hudby se nedá dlouho vydržet. V tý době jsem na jedný společenský akci potkal náhodou svýho bývalýho spoluhráče z Rusakoff – baskytaristu Honzu alias Iana, kterej v tý době taky neměl kapelu. Slovo dalo slovo a začali jsme dávat dohromady novou partu. Přizvali jsme ještě dalšího bývalýho člena Rusakoff – kytaristu Bohdana a o pár týdnu pozdějc se přidal přes inzerát bubeník Dushan. Kapelu jsme pojmenovali The Deserts (název vymyslel, tuším, Bohdan). S touhle partou jsem vlastně fungoval až do letošního jara, kdy došlo k mýmu poslednímu přesunu, a to ke kapele On Air.

Dobře, tak ještě než se dostaneme přímo k On Air, řekni mi něco o The Deserts… Jak jste fungovali, co jste hráli a proč došlo nakonec k tomu tvému odchodu?

Tak ten počátek Deserts už jsem nastínil. My se hned na začátku shodli, že budem dělat muziku, jakou chceme, nebudem obcházet žádný vydavatelství, zkrátka žádný přehnaný ambice. Všichni jsme navíc měli v tý době už svoje „byznysy“, takže jsme fakt nemuseli bejt do ničeho „tlačený“. První tři roky existence probíhaly tak, že jsme většinou hráli jen ve zkušebně, částečně převzatej repertoár, částečně začaly vznikat vlastní skladby. Postupně se dal dohromady repertoár, se kterým jsem byl – možná poprvý v životě – stoprocentně spokojenej. Já už od puberty dost tíhnul k britský rockový muzice, hlavně ke kytarovkám, ale nikdy se mi nepovedlo to úplně zrealizovat, hlavně kvůli nedostatku podobně smýšlejících muzikantů. To se povedlo až s The Deserts.

To mi ke vzniku stačí, co koncerty a tak?

To bylo zhruba někdy loni na jaře, kdy jsme si řekli, že se do toho konečně "obujem koncertně". V dubnu proběhl první velkej koncert v pražským Vagonu (my teda hráli už párkrát předtím, ale v klubech, co nestojí za řeč). Ten se setkal až s překvapivě velkým pozitivním ohlasem. Pak byla taková krátká pauza, protože kytarista Bohdan odjel na 4 měsíce do Ameriky. To byl v podstatě první moment, kterej mě jakoby vnitřně trochu rozladil, protože odjel v době, kdy se kapela začala rozjíždět. Nicméně jsme to skousli. Já ten mezičas využil alespoň k tomu, že jsem začal víc kapelu propagovat navenek – udělal jsem webový profily na myspace, bandzone, kontaktoval kluby a média, domlouval koncerty na zbytek roku 2007… Takže když se Bohdan vrátil v září z Ameriky, všechno bylo připravený, aby se to pořádně rozjelo. A taky se to rozjelo, začali jsme fakt hodně koncertovat, přibývalo příznivců, ale…

...ale?

No, došlo k takovýmu paradoxu. Já to vnímal tak, že se nám najednou začalo dařit, najednou to bylo rozjetý, aniž bychom dělali nějaký kompromisy. Ale bohužel tohle moje nadšení a touha do toho dávat co nejvíc energie nebyly adekvátní tomu, co do toho dávali kluci…Ale nechci je pomlouvat, zkrátka jsme to viděli já a zbytek kapely jinak. To se stane. Já cejtil velkou příležitost a chtěl ji maximálně využít, zatímco kluci k tomu – z mýho pohledu - furt přistupovali jako k „po-pracovnímu relaxu“. Ale je možný, že chyba byla i na mý straně. Když jsem u tvý předminulý otázky mluvil o tom, že jsme ze začátku neměli žádný ambice, bylo to i proto, že jsem nevěřil v možnej úspěch s muzikou, jakou hrajeme. Kluci tim ohlasem byli možná víc zaskočený než já. Možná, že paradoxně ten ohlas byl něco, co vlastně ani nechtěli...

Takže v tuhle chvíli jsi začal uvažovat, že toho s The Deserts necháš? Jak jsi přišel zrovna na On Air?

V podstatě jo. Spousta lidí si myslí, že jsem si s klukama nerozuměl hudebně, ale v tom to nebylo. Byli to zatim nejlepší muzikanti, se kterejma jsem kdy hrál – problém byl ten přístup. Za týhle situace se objevila na internetu zpráva, že kapela On Air hledá novýho zpěváka. Já On Air znal už léta, jejich muzika se mi vždycky líbila a tak jsem příliš dlouho neváhal a ozval se jim, že bych měl zájem – pokud tedy už mezitím někoho nesehnali. Kluci mě pozvali na zkoušku s tím, ať se naučím dvě věci, co byly na jejich webu. Přiznám se, že jsem měl dost velkou trému, ale nějak jsem se to naučil a šel to zkusit. Zahráli jsme to a já už na týhle první zkoušce cejtil v kostech, že tohle je ONO. Navíc z těch kluků prostě vyzařovalo, že jsou naladěný na stejnou vlnu jako já, mají ten správnej zvuk, co se mi líbí a jsou prostě jeden tým…

Takže jste si hned padli do noty?

Dali jsme pak ještě jednu zkoušku a po ní kluci řekli, že mě teda berou. Byl jsem hrozně štastnej, to mi věř. Co se týče Deserts, nebylo to lehký s klukama vyřešit – přece jen jsme spolu byli 4 roky. Kluci to ale vzali dobře a s pochopením. Takže bych to ani nenazval rozpad, ale spíš rozchod po vzájemný dohodě. A i když se teď chci naplno věnovat On Air, nevylučuju, že si třeba někdy v budoucnu s klukama z Deserts výjimečně zahraju – pokud bude zájem.

Tak se vraťme víc k On Air, jaký teď máte plány do budoucna?

Co jsem přišel k On Air, tak intenzivně zkoušíme, tohle tempo mi vyhovuje. Původně jsme chtěli začít v nový sestavě koncertovat až v červnu, ale shodou okolností se objevila nabídka zahrát si 8. května v klubu Bordo na akci ONE LOUDER NITES. A když jsem viděl, že tam maj hrát i moji oblíbenci Sunflower Caravan, Toneless nebo Panama, tak jsem neváhal a přemluvil kluky, ať teda vylezem před lidi dřív :o). Myslim, že se ten koncert nakonec hodně poved, i přesto, že času na zkoušení moc nebylo. To nám celkem dodalo sebevědomí a tudíž jsme přijali i další nečekanou nabídku, zahrát 17. května na festivalu OUT OF HOME v Praze na Štvanici. Tam to bylo možná ještě lepší. Další vystoupení je pak v plánu v sobotu 7. června na INDIEROCK FESTu v Riegrových sadech, kam bych určitě všechny rád pozval (www.myspace.com/indierockfestak). Všechny koncerty jinak aktualizujeme na www.myspace.com/onaircz. Do budoucna chceme samozřejmě do koncertního repertoáru zařazovat nový věci, na kterejch spolupracuju s kytaristou On Air Petrem Slováčkem. Zatím ještě převažujou starší skladby.

Dobře, tak teď trochu jinak. Jak se díváš na českou hudební scénu? Dá se u nás třeba uživit jen hudbou, pokud nejsi Karel Gott?

Dá, ale je to čím dál tím těžší. Co se týče peněz, tak pro muzikanty jsou poslední cca tři roky asi nejhorším obdobím od revoluce. Ty, který se dneska živěj výhradně jen koncertováním a prodejem desek, spočítáš na prstech jedný ruky – no, možná dvou :o). Pak je druhá, trošku větší skupina lidí, co má vedle desek a koncertů nějakou tu hudební „kolbenku“ – myslím hraní v muzikálech, skládání reklamní a jiný užitný muziky, hraní na firemních akcích a podobný holírny. No, a zbytek scény – kam patříme i my – dělá muziku čistě jako hobby a vedle toho má normální zaměstnání nebo jinej zdroj příjmů. Tu a tam se sice nějaká ta korunka za hraní vydělá, ale vzhledem k nákladům je to úplně zanedbatelný. Nicméně nechci si stěžovat – pokud má člověk vnitřní potřebu muziku dělat, tak si nějak poradit musí :o).

Co je podle tebe příčinou týhle situace?

Ty důvody jsou notoricky známý. Vzhledem k možnosti téměř cokoliv stáhnout zdarma z internetu rapidně klesá prodej desek. Bohužel, málokomu dochází, že natočení a produkce jakýkoli, i úplně blbý desky není zadarmo, naopak je to finančně dost nákladný. Ale nejde jen o prodej desek. Já jako člověk, co už něco trochu pamatuje, musím říct, že hodně klesá i zájem o muziku jako takovou. Nevzpomínám si, že by před takovými 12 – 15 lety na jakejkoli klubovej koncert přišlo 10 lidí. A dneska se to občas stane i relativně známý kapele. Muzika prostě přestala bejt pro mladý lidi tak velkým fenoménem jako v minulejch desetiletích – je to jen jedna z mnoha forem zábavy, kterou dnešní multimediální doba umožňuje.

Tak ono se říká, že je to hodně daný i cenou desek. Tady stojí cédo 500, ale když si ho koupíš kdekoli třeba v Londýně, vyjde tě v přepočtu na 150 kaček.

To je pravda, ale jen částečně. Znám muzikanty a vydavatele, co prodávaj cédéčka za stovku, někdy i za míň, a je to pořád stejná bída. Podle mě je to spíš o tom, za co jsou a nejsou lidi u nás ochotný peníze utrácet. Pokud někdo nemá problém koupit si drahej lístek do divadla nebo do multikina, prochlastat za noc tisícovku a pak je mu líto dát dvě kila za CDčko, o něčem to svědčí. Ale je to i o tý možnosti stahování z internetu. Nejde jen o tu cenu, ale i o to, že je to pohodlnější a rychlejší.

Když se ještě vrátíme k tomu internetu, jak se díváš na fenomény typu MySpace nebo Bandzone? To může kapelám hodně pomoct, ne?

Určitě jo. Koneckonců jsou známý případy, že doposud neznámá kapela se díky těmhle webům dost prosadila. Ale samozřejmě každá mince má dvě strany. Vem si, že třeba na tom MySpace si může za úplně stejnejch podmínek založit profil výborná kapela, ale i parta totálních nýmandů. Prostě úplně kdokoliv. Což je sice fajn demokracie, ale výsledkem je to, že tam visí tisíce a tisíce profilů a teď se v tom vyznej. To ani není v možnostech normálního člověka, aby to všechno vstřebal, poslech a udělal si názor.

Ale zase jak jinak se u nás tedy může taková nějaká mladá, dejme tomu nadějná kapela, zviditelnit?

Z dlouhodobějšího hlediska jedině koncerty. Můžeš mít tisíce přátel na MySpace, můžou o tobě psát na serverech a v časopisech, můžou tě hrát v rádiích, ale takováhle „popularita“ bez živýho hraní moc dlouho nevydrží. Čímž samozřejmě neříkám, že mediální promo není důležitý. Každý začínající kapele bych doporučil co nejvíc hrát, kdekoliv a s kýmkoliv, nic neodmítat.

Když už jsme u toho koncertování, tak třeba v Praze se většina lidí - alespoň v rámci scény, na který se pohybujete – zná. To má určitě svoje výhody.

Je to tak. Česká hudební scéna obecně funguje spíš na kamarádšoftech a známostech než na profesionálních vztazích. Vzhledem k malýmu trhu a omezenejm možnostem financování to snad ani jinak nejde. Klasickej model jsou třeba videoklipy – řada kapel by žádnej nenatočila nebejt jejich kamarádů z reklamek, který na to ulejou prachy. A podobnejch příkladů je víc. Samozřejmě má to i svý nevýhody - jak je to takovej ten "malej českej rybníček", tak stejně dobře jako kamarádšofty bohužel fungujou i různý osobní averze, závist apod. Kolikrát jsou to úplný žabomyší války, kterým nerozumim. Specielně – jak jsem nakous v úvodu – když nejde o žádný velký prachy ani slávu, tak je to často úplně trapný. Ale jsme holt v Čechách.

Tak a poslední věc: chtěl bys sám něco říct, něco někam vzkázat?

No, možná jak jsem mluvil o těch vztazích, tak bych si přál, aby byly převážně dobrý, aby ty osobní averze šly stranou. Aby si všichni – ať už muzikanti, lidi z médií nebo promotéři - uvědomili, že je to hlavně o zábavě, o tom udělat si život příjemnější. Žijem přece jenom jednou, tak si to užívejme.

Reklama

KOMENTÁŘE