Stand up and listen to Hooverphonic!

20.5.2008

Hooverphonic. Tuhle belgickou partičku, jejímž poznávacím znamením je velmi charizmatická a značně éterická dáma s hlasem jako zvon – zpěvačka Geike Arnaert, netřeba dlouho představovat. U nás se představili už několikrát, já sama jsem je včera viděla vlastně celkem počtvrté. Tahle kapela zraje jak víno...

Ale od začátku. Datum: 18. květen 2008, místo: Praha, Lucerna Music Bar, čas: něco kolem deváté hodiny večerní.

Sedíme v pasáži Lucerna, sledujeme netrpělivě se shromažďující dav před klubem… Kolem nás se v klidu prochází sama Geike, klávesák Remko si klidně mobilem fotí sochu koníka i se svatým Václavem, jež visí vzhůru nohama pod stropem, prostě pohodička. Ještě kolem proběhne kytarista, ale než se nad tím stihne kdokoli pozastavit, Lucerna otevírá ,,brány“ a jupí dovnitř.

Musím říct,že takhle narvanou Lucernu snad nepamatuju. Ochozy, balkonky, terasy, bary – nikde nebylo k hnutí. S přesností téměř švýcarskou začal hrát support, belgický DJ Jerboa. Co k tomu říct, prostě DJ. Osobně jsem teda čekala nějakou příjemnou předkapelu, něco ve stylu Hooverphonic, ale smůla. Každopádně natřískaná Lucerna vypadala poměrně spokojeně a ta půlhodinka ,,hudby“ se dala přežít.

No a konečně něco málo po desáté se za bujarého aplausu objevili samotní Hooverphonic. Na to, že jich je v podstatě šest, jim to pódium bylo trošku těsné, ale vyrovnali se s tím statečně. Přítomným pánům poklesla čelist, když se z mlhy vynořila Geike v odvážném kalhotovém kostýmku…no a po krátkém úvodu kapela spustila píseň Stranger z aktuální novinky The President Of The LSD Golf Club. Jak už jsem se zmínila, Geike má nezaměnitelný hlasový projev a publikum jí jednoduše zobe z ruky.

Ovšem nesmíme zapomenout na šéfa kapely, Alexe Calliera. Tenhle chlápek s účesem jak imitátor Elvise je prostě šoumen. Mezi jednotlivými songy, když kapela oddychovala, nás bavil svými fórky, strašně si pochvaloval atmosféru, no prostě s lidma to umí. Vyprávěl o sobotním koncertě v Bratislavě a česky osazenstvu v Lucerně věnoval píseň ,, Nežna laska“.

To mu ale nestačilo a do Olomouce, kde Hooverphonic hrají v pondělí, poslal písničku No More Sweet Music. Povzbuzen nadšenými ovacemi si s kytarou stoupl až na samý okraj pódia, výslovně požádal osvětlovače, aby mu věnoval trochu víc pozornosti, vtip, jasně, protože následující věc byla The World Is Mine.

Hooverphonic hráli dlouho, snad přes dvě hodiny, zaznělo pár věcí z nového alba, například 50 Watt, kde se s Geike ve zpěvu střídá právě Alex a jeden z klávesistů, což je příjemná změna, pak taky Circles, Black Marble Tiles, … Došlo i na osvědčené kousky ze starších desek, věci jako Vinegar And Salt, Sometimes – u které si tentokrát kapela odpustila oblíbené číslo s pokusy naučit publikum text a přinutit ho ke sborovému zpěvu, no a samozřejmě nesměla chybět nesmrtelná klasika, psychedelická Mad About You. To už jsme se dostali k posledním přídavkům… Dvě hodinky a něco utekly jako voda a nadšená Lucerna se s Hooverphonic jen nerada rozloučila.

Lidi, nesmtuněte. Jak říkám, tuhle kapelu jsem viděla celkem počtvté a byl to pro mě zatím určitě nejlepší a nejdelší zážitek, skvělá atmosféra a prostředí, kapela vypadala hodně spokojeně a já vsadím v podstatě cokoli, že se sem hodně brzo zase vrátí.