Daniel Landa naživo? Síla, síla, síla (Bílá síla? Tupá síla?)

Landa na československé tour předvádí to, za co ho jedni milují a druzí nenávidí. Předvádí one man show, za kterou by se nemusel stydět nikdo, kdo si aspoň trochu plní touhu po ovládnutí davu. Z jeho akčňáckých gest a scén pozorovatele mrazí. A Pardubice v tomhle nejspíš nebyly žádná výjimka.

Jen na úvod a pro představu. I když Landa není moje věková skupina, dlouho byl moje skupina krevní. Bylo to těsně po tom, co prý na popud nejspíš trochu smyšleného článku z Respektu o nenávistném vietnamském komandu, jehož bojovníci mstící své padlé kamarády dokážou zabít jedním hmatem, ukončil Landa s Matáskem svoji exhibici v Orlíku. Důvod, proč jsem ho neměl rád už před tím je prostý – jednoduše mi na to nebylo dost let a tak jsem Bílého jezdce nechápal.

To video je nutno brát s r(R)espektem a uvědoměním si, že parodovat občas znamená chránit (nebo nasírat).

Doba porevoluční přesně Orlíku přála – pocit svobody slova, inovací a toho, že nikdo neměl nic zakázáno, to vše okořeněné návykem na diktát, bylo jako ukrajinská černozem - výživné a špinící. Krajně pravicové smýšlení pozvedalo mysl a vábilo davy. A to i s všemožnými následky. Ovšem jak dokazují následující dvě videa, Landa a spol nikdy neměli ani malinko společného s fašizmem a kdo to říká, je buď slepej, nebo moc hluchej, nebo moc čte. A hodně přemejšlí.

Fašos tu nechceme

My nejsme fašisti

Po orlíkovském výsmahu se Landa uklidnil, i když alba Valčík a Chcíply dobrý víly pořád patřila do sorty, kterou neposlouchají žádní měkkouši. A to z nich sálá teplo domoviny a utlačované síly, která bublá, jen jen vytrysknout. Landa začíná být trochu „lyričtější“. Svůj um proklamovat a glosovat svět kolem sebe schovává do písniček, ze kterých pomaličku začínají vystrkovat růžky témata ublíženectví a sebelítosti. Staví se vždycky na stranu slabých a vyvrhelů společnosti, kteří se ale vždycky dostali do svojí mizerný situace sami.

A pak přišel Krysař – tajemná temná postava, novodobější spasitel lidstva, týpek posvěcený shůry, ničící nebezpečný hnus, jeden z dalších božích trestů. Krysař je Landův miláček. Čistě spekulativně se dá říct, že se do něj Daniel rád stylizuje. V podstatě mu nechybí nic z Krysařovy osobnosti. Na hranici mezi akceptovatelností rozumným úhlem pohledu na svět se pohybuje od začátku. A přesto táhne davy. Schovává se v kápi a kdyby uměl hrát na flétnu nebo píšťalu, pravděpodobně by to předváděl často. Ještě častěji než zpěv. Tedy „zpěv“. Landův majestát má základy na špíně názorové i společenské. Jen jedna věc mu chybí. Není dost radikální na to, aby vyhlásil do světa: "Zničte všechen ten hnus." V tomhle je jaksi bezmocný. Nestrhne lidi ke skoku ze skály. Není doktor Tečka od Tatabojs.

A Krysař je jen vývojový mezistupeň. Landa dál ve svojí tvorbě spojuje nacionalističnost a to, co z něj dělá ublíženého psance hájícího práva dalších takových. Vytváří neofolk – svůj vlastní žánr. A stíhá to už v desce Pozdrav z fronty a ne až o pár let později v desce právě Neofolk. V té svůj žánr jenom dolaďuje k dokonalosti. Mezi Pozdravem a Nefolkem pak vydává nesólové album Smrtihlav se stejnojmenným hitem o malém človíčkovi v brýlích a plné songů o děvkách a bezdomovcích.

A pak dvě další desky, jaksi názorově tápající. U Konce navíc prosakují informace, že Landa končí s kariérou hudebníka a že radši začne pořádně dělat jinou věc – motorismus. Jenže nakonec to byl spíš marketingový tah a borec Daniel zvládá už dlouho obojí. Hned 9 mm argumentů je toho dobrým důkazem. Tedy ne úplně kvalitním, ale dostačujícím. A hodně se v něm profiluje další z témat Landy – slovanská mytologie.

A Landovy projekty nabírají na obrátkách. Mistr tendence zakládá v roce 2005 řád Ordo Lumen Templi s heslem fides-agape-fortis-veritas (Víra - Láska - Síla – Pravda), které jako na potvoru vzali za své někteří ze skinů (a spíš než SHARP tu jde o White Power Skinheads). Nicméně nejen ti. Landovo učení si našlo zástupce i mezi viditelnou squadrou českého národa. Mimo jiné třeba politika Vidíma, nebo herce Pomeje.

Dalším bodem do skládanky Landa pak je Karel Kryl. Kryl jako symbol revolty. Kryl jako vzor. Kryl, jako velké jméno jednoho malého národa, který se hrozně rád utápí ve špatné minulosti, aby si dokázal, že současnost ještě tak mizerná není. Ideální vzor pro národ, který sám sebe lituje, kde může. Ideální vzor pro Landu, který přesně tomuhle národu dává to, po čem touží. Totiž navrací sebeúctu. Neofolkovou sebeúctu.

Mrazí vás při pohledu na tenhle klip? A co teprve Nevidomá dívka nebo Morituri te salutant? Landa oprášil něco, na co by se nikdy nemělo zapomenout, jenže tomu dal jinou konotaci. Naplnil jí českou touhu po plivání na hříšníky. Vytáhnul symboly z minulosti a opepřil jimi přítomnost, kde už nadávání nad pivem na hnus současné politiky není trestný a kdy je jakákoli revolta spíš k smíchu. Landa jí ale dovede dát vážnost první extratřídy. A koukat se na to dá zase i jinak:

A tohle je ten neofolk. Odkaz z minulosti, návrat do let 1938, 1968, slovanská mytologie, umírněný nacionalismus, králové s přílbami i bez, Sokol a pseudoboj proti Evropské unii, Kryl, bránění slabých a nemohoucích psanců. A je to taky česká vlajka a český lev na prsou a planoucí ohně. A nakonec taky závody aut a odjetí turné s rozbitou hlavou. A Peklo Daniela Landy pro lidi z „okraje“ společnosti (uvozovky jsou na místě, protože ten okraj stojí za zvážení a já osobně se kloním k tomu, že každý z aktérů téhle reality-show měl už na začátku k pádu do propasti dost dost daleko – ostatně: Seznamte se peklo.stream.cz).

Nutno k tomu všemu ještě dodat, že když jste na živáku Daniela Landy a když nejste už chvíli jeho absolutní oddanec, když na jeho show koukáte trochu s despektem a když víte, že má karaoke čtečky, aby texty svých písniček a možná celého svého vystoupení držel v korektní rovině, a když ještě vidíte všechnu tu pompu, jste stejně omráčeni. Omráčeni tím, že si uvědomíte, že kdyby ten kluk chtěl, dovedl by desetitisícový dav pod sebou strhnout k manifestaci tragiky českého národa. Manifestaci silou. Když se tak Daniel prochází po mamutím pódiu a vypráví, jak napsal asi nejdrsnější písničku ve svým životě, za ním jezdí ruské tanky z okupace 1968 a on vypadá, že to všechno prožil, a když pochybnou angličtinou obklopen vlajkami států Evropské unie zpívá, kde že má teď domov, člověk si až řekne: „Kurva, chlape, tys tady měl před těm čtyřiceti lety být. Nebos měl aspoň před pár lety bojovat před referendem proti EU. Kdes byl? Nějak nic nestíháš. Ale ještě, že máš touhu, protože to je zázrak.“

Jo, správněs pochopil, milý čtenáři, že jsem si vylil svůj mindrák z Landy. Ten, co se ve mně už od mala hromadí, protože mu závidím tolik jeho krásnejch názorů a jeho přímočarost a to, jak svoje projekty dotahuje. A že neumírá. Že je tak strašně silnej, když je obklopenej aparaturou, ze který by se všichni podělali, kdyby spustila naplno. A taky z toho, že chystá Zlatýho draka v Brně a že to je téma, který hejbe českou zemí, byť je prťavoučký a marný. A závidím mu, že jako jeden z mála dokáže pohnout žlučí všem možným postavám všemožné kultury a že se proti němu zvedají protesty www.nevitam.cz.

Jednoduše toužím po tom umět uvařit tak hutnej vývar jako to umí Daniel. A přitom nemuset nic obhajovat. A nemuset dokazovat, že ta moje síla stojí na pevných základech a ne jen na silných slovech a gestech. Jo, chci umět nakrmit dav jedním krajícem chleba. Bez másla. A tleskám těm, co to umějí. Jen mě mrzí, že už si jich nevážím, protože podle mě zapomněli tvář svého otce, nebo ji možná nikdy neznali. A mrzí mě ještě víc, že jsem to poznal až takhle pozdě.
 

Text článku se nemusí shodovat se stanoviskem redakce a vydavatele Superbeat.cz.

KOMENTÁŘE