Rozhovor: Nicelandův Svit neposkvrněné mysli

Niceland. Nová hvězda na českém hudebním nebi? Možná. Uvidíme po desce, po festivalech, po podzimu. Zatím je to kluk s černými vlasy a podmalovanýma očima, kterýho baví kontrasty a paradoxy. Jeho deska Little Black Book si začne za pár dnů razit cestu čekými hudebními vodami a šanci uspět jistě má.

Niceland. Nová hvězda na českém hudebním nebi? Možná. Uvidíme po desce, po festivalech, po podzimu. Zatím je to kluk s černými vlasy a podmalovanýma očima, kterýho baví kontrasty a paradoxy. Jeho deska Little Black Book si začne za pár dnů razit cestu čekými hudebními vodami a šanci uspět jistě má.

Kouříte někdo?

Kdepak.

A nebude vám vadit, když budu kouřit já?

Nebude. Jsi nervózní?

Ne, ale moc kouřím. A taky se teprve probouzím.

Normálně vstáváš později než o půl jedenáctý?

No, když vstávat nemusím…

Takže jako každej. Dočetl jsem se, že jsi filmovej fanda…

Jojo. Teď zrovna mi byl doporučený Bergman. Do týhle doby jsem ho pořádně neznal. Je to úžasná inspirace. Nálada jeho filmů, psychologie postav. A pak miluju Věčný svit neposkvrněné mysli. Ten ukazuje vztahy tak, jak jsou.

Já slyšel, že lidi při projekci Věčného svitu odcházeli z kina.

Pročítal jsem si názory a recenze čtenářů na IMDB a jsou diametrálně rozdílný. Některý ho zbožňujou a jiní to vůbec nepochopili. Já mám rád Kaufmana obecně. A tenhle je pro mě zásadní.

Mluvil jsi o inspiraci Bergmanem, můžeš to nějak specifikovat?

Jak říkám, doplňoval jsem si ho až teď a koukal na jeho Persónu, která se mi hodně líbila. Je to naprostý psychologický úlet. Prolínání dvou lidí. Komunikace s člověkem, který v podstatě nemluví a stejně toho druhého ovlivní.

Nacházíš v tom filmu taky nějak sám sebe?

Já mluvím občas moc.

A máš co říct?

Když mám co říct, tak se z toho vypíšu. Ale ještě k té inspiraci filmem – je relativně jednoduchá. Třeba podle Svitu mám písničku. Ale zatím nikde není. Ani ji nehraju, odpočívá v šuplíku s dalšíma asi dvaceti.

To není málo. Co se musí stát, aby se ze šuplíku dostaly ty písničky na stůl a pak dál?

Už píšu dlouho a tak jsou tam písničky, co jsou hodně starý a teď bych je udělal jinak. A občas se mi stane, že vezmu písničku a řeknu, že tenhle kousek z ní asi neprojde a z další zase jiný kousek, ale ty dva zbytky dohromady, to by šlo. Takže pořád předělávám starší věci. Hlavně texty. Třeba ty z před pěti let, kdy jsem ještě neuměl moc anglicky. Člověk navíc v šestnácti píše jiné texty než teď.

A schováváš si starší verze?

Mám je v hlavě. Sice ne texty, ale hudbu si pamatuju. Neumím noty, nepíšu notový zápisy a když skládám, málokdy si píšu i postupy. Říkám si, že jestli si melodii budu pamatovat i druhej den, tak stojí za to.

Hm. A teď si představ, že najednou, zapomeneš na všechno. Buch! A spadne ti na hlavu cihla…

Tak to by byl problém.

Jsi spokojený se svojí deskou?

Já moc. Dělali jsme na ní tři měsíce. Poslední tři dny jsme pak dělali pořadí a z devatenácti písniček, který jsme nahráli, jich zbylo třináct.

Byla taková selekce nutná?

Devatenáct písniček je na album fakt hodně. Byly tam dvě věci, který nezapadaly koncepčně, jedna byla á la Placebo – kytarovka, která by ke zbytku úplně neseděla. A bylo tam dost pomalejch věcí. Pomalý balady, relativně veselý. Ty šly taky pryč.

Takže radši melancholie?

Radši melancholie.

Proč?

Chtěl jsem, aby album mělo koncept, aby dávalo smysl, jak jdou písničky za sebou.

A ty sám jsi melancholik?

Jsem melancholik, když jsem sám. Ale umím být i veselej a společenskej. Jen ne takhle po ránu.

Když jsi sám? Co se ti pak honí hlavou?

Občas trpím depresema a od toho píšu. A hlavně myslím na práci. Na svoji normální. Dělám manažera v knihkupectví a teď jsem tam furt. Doháním, co jsem zameškal během turné a nahrávání.

Co čteš?

Většinou beletrii. Nečtu moc odborný knížky ani filozofii. Mám rád Irvinga nebo Nicka Hornbyho. Teď čtu ale taky knížku o psychickejch nemocech. O maniodepresivitě.

Jak ses k dostal k takovýmu tématu?

Mě vůbec zajímají psychické nemoci. I o nich se dá psát.

Je to hodně zajímavá „záliba“.

Trochu v tom studuju sebe. Jsem taky trošku magor. Občas jsem melancholik a upadám do depresí, občas jsem hrozně veselej a společenskej, tak jsem si říkal, že by nebylo od věci si o tom něco nastudovat.

Viděl jsem na tvém webu oběšeného medvídka. To s tím nějak souvisí?

No, trochu jo. Dejme tomu, že by měl symbolizovat dětství a sám o sobě by měl být šťastná vzpomínka nebo představa. A když je oběšenej, je v tom kontrast.

To úplně navádí se na tvé dětství zeptat.

Moje dětství bylo v pořádku, dobrý :o)

Takže je to součást image – make-upu, černejch sčesanejch vlasů. Je pro tebe image důležitá?

Ale to byla i před muzikou. Maluju se už léta. Černá je moje oblíbená barva. Dá se dobře kombinovat se vším a nejlíp s další černou.

Když si člověk řekne „Niceland“, do toho černá ale moc nezapadá.

No, podle názvu možná ne, ale mě baví ty kontrasty. Lidi říkají, že vypadám jako emo a nakonec hraju folk až pop. Proto si myslím, že image je důležitá, ale nemusí jít ruku v ruce s žánrem.

Myslíš, že tímhle kontrastem jsi zaujal i na Coca-Cola PopStar?

Něčím to být muselo.

Nepřemýšlel jsi o tom?

Jo, přemýšlel. Nemyslel jsem si, že bych měl nějakou velkou šanci, když jsem tam stál sám s kytarou mezi kapelami. A asi právě tím, že jsem tam byl jen já jsem zaujal. Byl jsem zapamatovatelnej.

Jsou soutěže dobrá cesta pro vlastní zviditelnění? Nečíhá za nimi nějakej pavouk?

Vzhledem k tomu, jak je tu relativně těžký se prosadit, je každá soutěž super. A když se někdo rozhodne investovat do soutěže peníze, má to smysl, protože v hudebním byznysu jich zas až tolik není.

Zkoušel ses nějak prosadit už před Coca-Colou?

Nijak zvlášť. Jen do druhého ročníku Coly jsem posílal svoje demo. A tehdy se nic nestalo.

Zvedne takový úspěch sebevědomí?

No, trochu určitě jo. S tím, že jsem nikde nikdy nikomu nehrál, je to hezký ocenění tvorby. A pak musel jsem se naučit jednat s lidma, jsem od přírody introvert. Začal jsem koncertovat a otloukat se. A hned jako předkapela Kryštof. Když přede mnou sedělo pět set lidí, to byla velká škola. A začalo mě to bavit.

Bylo to těžký?

Chvilku. Jak člověk není zvyklej. Ale třeba při komunikaci s novináři naštěstí nemusím mluvit s každým, takže pro Blesk jsem zatím rozhovor nedělal. Ono ale není možná od věci občas udělat nějakej skandálek. Jsou lidi, který z nich žijou.

„Udělat skandálek“ zní dost cíleně. Máš ty choutky?

Já na to mám spíš dar, protože vždycky něco provedu a pak si o tom celá hudební branže povídá.

S kým se v hudební branži přátelíš?

Hodně mě baví indie. Chvilku jsem hrál s půlkou Roe-Deer, přes ně s Prostitutes, Dorian Grey`s Prostitutes. Možná spolu dokonce naplánujeme nějaký koncerty dohromady. Přijde mi zajímavý smíchat trochu popu a indie, trochu ty škatulky prolnout.

A jak ses vůbec dostal k tomu co hraješ?

Asi tím, co jsem poslouchal. A přes bráchu. Je o deset let starší a já mu pořád bral kytaru, až mi taky jednu koupil. Brácha je velký fanoušek R. E. M., což se ze mě stal taky. Takže v mojí muzice jsou dost slyšet. A taky Placebo. Díky bráchovi jsem poslouchal víc americkou hudbu než českou, snad kromě Mňágy a Nohavici. Pak jsem začal skládat – což je ale asi automatický, když člověk hraje na nějakej nástroj.

A co plánuješ do budoucna.

No, písničky na další desku už by byly a nahrávání mě bavilo, ale asi by mi druhá deska tak rychle neprošla. A koncertovat budu na festivalech. Asi nemá cenu udělat vlastní tour hned po desce. Ale udělal bych ji možná na podzim, případně bych ji odjel s někým dalším. A nejbližší plán. Deska vyjde sedmého dubna a jedenáctého bude křest na jarním Sázavafestu.

KOMENTÁŘE