Volapük – systém v chaosu

Bal, tel, kil, fol, lul, mäl, vel, jöl, zül, bals… tohle není maďarština ani finština, i když to tak na první pohled může vypadat. Jedná se o první „úspěšnější“ pokus o umělý jazyk a takhle se v něm počítá do deseti. A už asi tušíte, že kapela Volapük, která příští středu zabrousí do brněnské Alterny, svůj název přejala přímo z tohoto jazyka. A ne úplně bezdůvodně.

Uvedeno na pravou míru – Volapük je název pro kapelu i pro onen výše zmíněný jazyk. A stejně tak, jak divně zní mluva v Volapüku, tak podivně a jinak uším „lahodí“ muzika téhle francouzské kapely. Mají na kontě čtyři řadovky, ne úplně snadno dostupné. A když by se měla jejich hudba shrnout do pár slov, hrají experimentální rock, s přesahy všude možně a s vytříbeným citem pro improvizaci. Ta poslední chvála je na místě, protože ač jejich nahrávky pravděpodobně vznikaly studiově, stejně pravděpodobně jsou na nich momenty, kdy ani sami muzikanti nevěděli, co nakonec z jejich snah vyjde. A nakonec nevychází vůbec nic marného.

Samotné pojetí Volapüku jako bandu hrajícího rock (ať už jde o jakoukoli jeho formu) je trošku nadnesené, i když pro představu a taky aby škatulkám bylo učiněno za dost je tohle nutné říct. Jenže považte – Michel Mandel hraje na klarinet, Guillaume Saurel na violoncello, Gigou Chenevier bubnuje a tahle podivná sestava pánům vydržela sedm let, až do roku 2000, kdy se k nim přidala ještě Japonka Takumi Fukushima se zpěvem a violou a uzavřela (prozatím) tuhle netradiční grupu. Pro znalé a zvídavé: je to přesně ta Japonka, která s géniem české kytary, Vladimírem Václavkem, spolupracovala na albu „Jsem hlína, jsem strom, jsem stroj“ a dodávala mu čistotu a zurčivost horského potoka.

Občas Volapük zní jako Apocalyptica – trošku jemnější, o dost nápaditější a sem tam prolnutá nějakou tou kakofonií. Někdy znějí jako ze seriálu o Bolkovi a Lolkovi nebo Jen počkej zajíci. A párkrát posluchače zabolí hlava jen z minimalistických tónů a nekonečných, jen pomaličku se vyvíjejících se repetic.

Podobné přesahy můžou mít hned dvojí vysvětlení – totální neukotvenost, která vzniká nesystematičností práce muzikantů, nebo naopak vyzrálost a hru hlavou a srdcem. Dovoluji si tvrdit, že Volapük je na straně druhé. A dovoluji si to proto, že ať už jsem si jejich skladby, pustil v jakémkoli pořadí a popřel tak veškerý možný obsahový koncept s alibismem – když oni hrají chaos, já si pustím chaos - nikdy mi nepřišlo, že by jednotlivé skladby byly od různých muzikantů. Vím, že podobné metoda poslouchání zavání amatérismem, ale to mi je jedno. Mně stačí prostě vědět, že Volapük nekupí pocity bezmyšlenkovitě a že se v lehkém chaosu Volapüku schovává systém. Imptovizovaný a neumělý, čímž svoje jméno kapela trošku popírá, ale v důsledku asi dokonalý. Tedy – jak pro koho.

KOMENTÁŘE