Trojrozhovor se Ženami za mikrofonem

Tři zajímavé zpěvačky Žántí z Matahari, Kristýna z Chocolate Jesus a Hanka z Nilu - to je tour Žena za mikrofonem, která momentálně křižuje Českou republikou. A protože mají všechny tři trošku jiný pohled na svět a jejich kapely hrají každá nějak jiný rock, stojí za to si je poslechnout i si s nimi popovídat.

Jak se událo, že jste se staly součástí turné Žena za mikrofonem?

Žántí: Spískal to všechno manažer Chocolate Jesus a nám se ten nápad líbil.

Hanka: Nil tak nějak zrovna neměl do čeho píchnout, tak proč do toho nejít? A navíc mi název celé tour přijde dost humorný.
 

Humorný? Co od Ženy za mikrofonem tedy čekáte?

Hanka: Nemyslím, že to bude nějak přelomová akce, ale koncerty jsou pro nás zatím jedinou příležitostí, jak se představit publiku. Ještě ani klip nemáme a v rádiích nás hrajou jen okrajově.

Žántí: My se těšíme na to, že poznáme nová místa a kapely. Já třeba Nil nikdy neviděla.

Kristýna: Já jsem taky hodně zvědavá na to, jak fungují jiné kapely. Kapela je dost zvláštní uskupení lidí. Každý má jiné nároky a chutě, které nepoznáš za jeden večer, a přitom musejí všichni dohromady fungovat. Proto jsem moc ráda, že jedeme takovou šňůru a že si to všichni společně budeme mít příležitost užít.

A navíc mám z tour radost i pro to, že mě ženy jako zpěvačky baví, jsou pro mě zajímavé a přijdou mi jako fascinující objekty. A to bez výjimky platí i u téhle akce. Hanička je nádherná ženská, která krásně zpívá, Žántí je zase strašně hodná holka. Obě jsou obdivuhodný.
 

Co pro vás vůbec hraní znamená? Chcete se jednou stát všeobecně známými?

Hanka: Já to určitě nedělám jenom proto, abych někomu dokázala, že umím zpívat, abych se zalíbila. Kdybychom se tomuhle podřizovali, tak by Nil asi hrál jinou hudbu. Už jsem měla nabídky jít jinou cestou, ale co z toho, když bych za tou muzikou nestála. Prostě věřím hudbě, kterou hrajeme, i textům, které zpívám.

Žántí: Ani my nemůžeme říct, že bychom čekali na obrovský úspěch. Jsme teď ale strašně rádi, že můžeme projet co nejvíce koncertů, protože po docela dlouhém fungování kapely máme první desku a tak je asi na místě, ukázat ji co nejširšímu publiku.
 

Všechny tři kapely mají za sebou debutovou placku, jak ji přijímá veřejnost?

Kristýna: Různá chemie už není tak nová a reakce na ni jsou tak půl na půl. Někomu se líbí a někdo nám zase vyčítá, že je míň živelná než naše koncerty a že je to škoda. To trochu trápí i mě samotnou. Je to ale debut a neměli jsme žádné zkušenosti, takže když se podívám zpátky, spoustu věcí bysme teď dělali jinak. Přece jenom se kapela neustále vyvíjí a zlepšuje.

Máte už nějaký nový materiál na další CD?

Víceméně deset nových písniček a chceme ještě tak pět udělat, abychom měli z čeho vybírat.

Hanka: Nám recenzenti The River Spring kritizují a fanoušci naopak chválí. Kritiky vytýkají, že hrajeme spíše retro, že to není nic moderního. A pak přihazují o stylu, který hrajeme, že to je totální přežitek. Ale co už. Abych byla upřímná, když o mně píší něco pozitivního, je mi z toho stejně trapně. Nebo spíš divně. Lepší je, když za mnou přijde fanoušek po koncertě a chválí. Holt k médiím a recenzentům nemám kladný vztah. Asi i proto, že většina desek, které se mi líbí, jsou českými recenzenty nějak pošlapány. Mám jiný vkus.

Jiný?

Třeba rádia, která hrají rockovou hudbu, jsou spíše pro fanoušky než pro hudebníky. Muzikant vnímá a řeší hudbu jinak, z jiných úhlů pohledů. Taky si umím užít koncert, ale už delší dobu zjišťuju, že jsem prostě na druhé straně. Nedokážu muziku vnímat úplně čistě bez všeho vedlejšího, co při poslechu přidává hudebník.

Kdy jsi poznala, že nastal zlom ve tvém vnímání hudby?

Začínala jsem jako mladá vokalistka u Ready Kirken a vzpomínám si, že když jsem s nimi jela první koncerty po festivalech, dokázala jsem si všechno užít úplně jinak. Tři dny jsem poletovala, spala na  zemi, užívala si úplně každou kapelu, pařila v kotli. Byla jsem čistá, nezatěžkaná „hudebnictvím“. A teď , tak poslední tři roky cítím, že jsem překročila zlomovou hranici. Už se mi nelíbí všechno. Nějaká hudba mi přijde i hnusná.

Žántí: Jistota se houpá nemá zatím zlé reakce. Píšou nám i úplně cizí lidi z různých koutů republiky. Jsme si samozřejmě vědomi toho, že každý interpret má své fanoušky i odpůrce a proto nás taky překvapuje, že se lidem z desky líbí víc různých písniček, což se většinou nestává. Často se poslouchá jedna nebo dvě skladby, ale u nás, jak to vypadá, si každý najde to svoje a nesekne se na jednom songu.

Jak došlo k tomu, že jste desku jste vydali společně s časopisem Report?

S tím přišel tým z agentury Mafo, která se o nás stará. Jsme prý první kapela, která to takhle udělala. Od března ji pak budeme za rozumnou cenu prodávat i sami .
 

Jak na turné reaguje pánská část kapely, nevadí jim, že je zde akcentována především žena?

Žántí: Myslím, že jim to vůbec nevadí, prostě mají v kapele zpěvačku a tím to končí. A určitě se taky rádi podívají na jiný ženský.

Kristýna: Taky si myslím, že kluci jsou spíš rádi, že nás v kapele mají. A je fakt, že pro mě je turné přínosné i z tohoto hlediska: konečně mám zase šanci být s holkami, když jsem jinak pořád obklopená chlapy. Nemám nic proti chlapům! Jsem jenom ráda, že mám kolem sebe i jiné ženy, protože chlap a žena jsou rozdílná stvoření.

A co po tour? Jaké máte plány?

Kristýna: Festivaly. A samozřejmě čím víc, tím líp. Na fesťáky máme vůbec dobré vzpomínky. Třeba docela neznámý festival v Rudimově, kde ses najednou v autě vyloupl v úplném zapadákově, nikde žádné město, jenom les a hory. Odbočil jsi na lesní cestu, do kopců a nahoře v kopcích byl malý fesťák. Hraješ, zpíváš do okolních hor a všechno je trochu protkaný magií. Parádní byl i Trutnov, kde jsme hráli dvakrát a vždy s obrovským ohlasem.

Žántí: V lednu nám sice vyšla nová deska, ale už teď máme, a to nekecám, dalších čtrnáct písniček, ze kterých budeme vybírat na další. Ještě je ale brzo říkat, kdy ji budeme točit. Počítáme za rok, nebo až přijde vhodná chvíle.

Matahari, Nil i Chocolate Jesus hrají rock, ale každý trochu jinak. Jak vy samy byste svůj hudební styl popsaly?

Žántí: Máme jednu písničku, která se jmenuje Okultní a někdo se toho chytil a už nás dal to téhle škatulky. To je ale děsná blbost. Jeden čas jsme říkali, že děláme crossover, což fakticky děláme, ale hranice stylů se obecně strašně boří a mění. Takže jsme v rocková kapela a ať si to každý přebere, jak chce.

Texty si skládáš sama?

Ano, pořád sama. Ale přemýšlela jsem, že pro zpestření bych na druhou desku zařadila něco od někoho jiného. Jen ještě pořádně nevím od koho.

Hanka: Nechci škatulkovat, taky naši hudbu vnímám jako normální rock. Jsou to písničky, které vznikají tím, že sedneme, brnkáme, až z toho něco vyjde. A taky nejsme z těch, co sedí hodiny u počítače a přidává zvuky. Nejsme na to dost odvážní.

A co ty a texty?

Píšu je sama. Některé skladby jsou sice trochu starší a psal je kytarista a pak jsem spolupracovala s bubeníkem, ale ty nové už jsou jen moje. Ale dávám všem volnou ruku. Zvlášť na začátku, když je jen náznak textu, tak někdo dokáže celou písničku rozvinout úplně jiným směrem, než já jsem původně zamýšlela. Ale dopadlo to tak zatím jenom jednou. U písničky Longing.

A ještě zpátky k tour. Na jaké město se nejvíc těšíte?

Žántí: Myslím, že každá z kapel hlavně na to svoje. U nás je to jednoznačně Praha. Ale taky Klubíčko v Aši, kde máme svoji základnu. A pak i všude jinde. Jsou místa, kde jsme byli a místa, která teprve poznáme.

Kristýna: Za sebe můžu říct, že na klub Pogo v Moravských Budějovicích. Už jsme tam párkrát koncertovali a cítíme se tam velmi příjemně. Samozřejmě také na Pardubice, kde máme svoji základnu a na Brno, protože jsem tam studovala a strávila čtyři roky života.

Hanka: Na Prahu, protože tam možná přijede fanoušek z Myspace z Maďarska. A taky na Českou Třebovou, protože je vlastně doma.

KOMENTÁŘE