Žně hudebního labužníka aneb NME Awards Big Gig 2008

Chcete vědět, jaké to je, když se za jeden večer v jediné hale a na jediném pódiu vystřídají největší současné hvězdy britské kytarové scény plus jedna obrovská žijící legenda? Není až zas tak těžké to zjistit. Stačí naskočit na první letadlo a hurá do Londýna.

A přesně to jsem udělala já. Protože 28. února se v londýnské O2 Areně udělovaly NME Awards a s tímto ceremoniálem byl spojený gigantický koncert. Časopis New Musical Express není třeba příliš dlouho představovat, už nějaký ten pátek je to jeden z nejpopulárnějších a nejvlivnějších britských hudebních časopisů, který udává současné trendy v muzice. Tento časopis každoročně uděluje hudební ceny za nejlepší album, interpreta, píseň, klip a kvanta dalších kategorií. Letos bylo předávání trochu pozměněno, vše se konalo takzvaně ,,pod jednou střechou“, ač to není zcela přesné vyjádření. O2 Arena je obrovský areál zastřešující koncertní halu s kapacitou něco kolem 20 000 lidí, desítky restaurací, barů, kaváren, kin a velký sál IndigO, kde se letos ceny předávaly.

Od sedmi hodin večer v hale O2 Areny odstartoval onen ,,Big Gig“. Na programu bylo pět britských kapel v současné době hodně zvučných jmen. The Cribs, Klaxons, Bloc Party, Kaiser Chiefs a Manic Street Preachers, kvůli kterým se v podstatě celý koncert pořádal, protože časopis NME jim udělil prestižní cenu Godlike Genius, která je udělována – našimi slovy – za mimořádný přínos v hudbě.

Jako první úderem devatenácté hodiny začali hrát The Cribs, mladá nadějná partička bratrů Jarmanů z Wakefieldu. Cribs hráli dvacet minut, ale za tu dobu si bez problémů podmanili rychle se plnící halu. Divokému kotli pod pódiem naservírovali hity ze své desky Men´s Needs, Women´s Needs, Whatever – současný hit I´m a Realist, Men´s Needs, Moving Pictures a pár dalších. Dvacet minutek uteklo jak voda a Cribs přenechali pódium dalším.

Těmi dalšími myslím druhé v pořadí hrající Klaxons, zakladatele ,neexistující“ scény nu-rave. Klaxons v dnešní době taky netřeba představovat, jejich loňské album Myths Of The Near Future hýbe světem. Oděni v černých kožených kabátech zásobovali roztančené davy mega hity typu Golden Skans, Gravity´s Rainbow nebo It‘ s Not Over Yet a bezmála otřásali halou v základech. Víc jak dvacet tisíc lidí už bylo v naprosté extázi a nic nebránilo tomu, aby se představila další kapela, Anglií zbožňovaní Bloc Party.

Ti pod dohledem plyšového Pikachu umístěného na bednách za frontmanem Kelem fanoušky ani trochu nešetřili, naopak, připravili hotový Banquet, došlo i na lov čarodějnic v podobě Hunting For Witches, uklidnění při Here We Are, stýskání si u This Modern Love, zelených sci-fi laserů během současné hitovky Flux, klasiky The Prayer a závěrečného doufání v zázrak při Helicopter. Bloc Party si vyhráli i s efekty, kromě vymakaných světelných efektů a projekcí jsme byli svědky i menšího ohňostroje a plamenů šlehajících z pódia.

Bloc Party se odporoučeli do šaten a na řadu přišly předposlední hvězdy celého koncertu – rozjaření Kaiser Chiefs. V bezmála čtyřicetiminutovém setu si zpěvák Ricky málem vyřval hlasivky, prošlapal podrážky conversek a k šílenství dovedl ochranku pod pódiem.

Tenhle pán, to je prostě zvíře. Jiný výraz mě nenapadá. Neustále skáče jak hopík, lítá po pódiu, ani na chvíli se nezastaví, nedbaje šílícího kotle se vrhne na ochozy, doběhne si až ke zvukařům a na moři rukou svých oddaných poddaných dopluje zpět na pódium, aby 20 000 lidí přinutil ke sborovému zpěvu u Ruby, Everyday I Love You Less And Less, Modern Way, Oh My God nebo třeba The Angry Mob, pecky ze současného alba Kaisers – Yours Truly, Angry Mob.

Když Ricky a spol. odešli na zasloužený odpočinek, proběhla krátká přestavba pro největší kapelu celé noci, legendární welšské Manic Street Preachers.

O impozantní intro se postarala řada dudáků v kiltech, na kterou jsme nejdřív jen nevěřícně zírali….a pak to přišlo. Na pódiu se nenápadně objevili tři pánové ve středních letech – zpěvák a kytarista James Dean Bradfield, jeho bratranec bubeník Sean Moore a nepostradatelný čahoun s červenou hlavou, basák  Nicky Wire. Tóny bývalého number one v Anglii – Masses Against The Classes dokázali, že ocenění Godlike Genius si rozhodně zaslouží a v žádném případě nepatří do starého železa. Ač ve tříčlenné sestavě, nepárali se s tím a jako zamlada nás krmili notoricky známými hity přes Motorcycle Emptiness, Everything Must Go, Faster nebo Send Away The Tigers ze stejnojmenné aktuální desky.

Na řadu přišly i klasiky jako If You Tolerate This Your Children Will Be Next a You Stole The Sun From My Heart, při které na plátně za kapelou zářilo obrovské a naprosto výmluvné slunce. Dokonce si i ,,troufli upravit“ velehit loňského roku, Rihanninu Umbrellu...a z šíleně otravné chytlavé popovky udělali sobě vlastní rockové veledílo.

K dalšímu nářezu, vypalovačce You Love Us, si přizvali prvního vzáceného hosta, Toma Clarkea z objevu roku The Enemy a závěrečný duet Your Love Alone si s Jamesem Deanem zazpívala Cerys Matthews z Catatonia.

Na dvou obrovských obrazovkách vedle pódia běžel přenos z koncertu, díky kterému viděli i fanoušci na nejvzálenějších místech haly a celá tahle famózní akce se chýlila k nevyhnutelnému konci.  A tak se kolem půlnoci Manics vřele rozloučili, poděkovali za ocenění a strašně rychle bylo po všem.

A teď už nezbývá než čekat, kdy sem k nám po Manic Street Preachers zavítají i mladší kapely s velkou budoucností, ať už třeba Bloc Party nebo Kaiser Chiefs.

Autorka fotek: avi

KOMENTÁŘE