Jak slavná musí být kapela, aby si na koncertě mohla dovolit nezahrát svůj největší hit?

23.2.2008

Odpověď zní - jako britská legenda The Cure. Tato už poněkud obstarožní ikona depresivního rocku se v České republice představila zatím čtyřikrát. A já si nemohla nechat ujít jejich čtvteční koncert ve Sportovní hale na pražském Výstavišti.

Začalo to ale parádně. Měla jsem lístek pod pódium, takže jsem hned na sedmou zabrala strategickou pozici přimo naproti Smithovu mikrofonu. Kolem se hromadily rozcuchané existence s natupírovanými vlasy, černě zmalovanýma očima a rudými ústy, stylově téměř výhradně v černém. Ale tak nějak podvědomě jsem čekala, že jich tam bude i víc.

Sešly se tu různé věkové generace, ortodoxní fanoušci pamatující vydání prvního alba, ale i mladší ročníky, které si Cure získali za svou požehnaně dlouhou kariéru.

S anglickou přesností přesně v sedm zhasla světla a před černou oponu, schovávající scénu připravenou pro hlavní star večera, vtrhl support v podobě sheffieldské kapely 65daysofstatic, kteří i bez zpěvu vytvořili skvělou atmosféru. Jejich hudba v sobě měla pořádnou dávku energie a když si kytarista vyměnil nástroj za klávesy, chvílemi mi připomínali takové ostřejší Sunflower Caravan. Rychle se plnící halu si poměrně bez problémů získali na svou stranu, ale za necelou třičtvrtěhodinku se aréna nekompromisně rozsvítila a proběhla krátká přestavba pro The Cure.

Ti začli hrát také téměř na minutu přesně. Potěmnělé pódium se halilo do tmavě modrých světel, na projekci byla noční obloha plná hvězd, problikávaly žárovky a v mlze se za mohutného aplausu téměř deseti tisíc lidí jako přízraky zjevili The Cure. Už při intru a následné Prayers for Rain bylo vidět i slyšet, že Cure jsou stále ve formě. Promyšlená a hodně náročná hra světel, dodávala projevu kapely zvláštní kouzlo.

Kytarista Porl Thomson měl pěkný obleček, ocvočkovanou sukni a ,,top“ z jakéhosi neoprénu, baskytarista Simon Gallup se svým červeným hárem vypadal, jak kdyby si před několika lety odskočil z kapely typu Green Day, oděn v černých elasťákách si celý koncert krásně užíval. No a samozřejmě nesmím zapomenout zmínit samotného Roberta Smithe, kterého potkat večer někde na ulici, s křikem v panické hrůze uteču. Démonicky podmalované oči, typický make-up a červená rtěnka. Natupírovaný účes - odborně zvaný rozcuch, který si občas zamyšleně dorozcuchal (fakt by mě zajímalo, jestli to ještě někdy rozčeše)... Oblečen do černé košile a obyčejných maskáčových kalhot kouzlil se svým naléhavým hlasem a energie měl na rozdávání. Alespoň ze začátku koncertu, ale po necelých dvou hodinách, kdy se kapela ještě vůbec nechystala končit, bylo vidět, že by mu malý odpočinek asi neuškodil. Po každé písničce nezapomněl slušně česky poděkovat, a když se přiblížil k fanouškům v prvních řadách, působil zvláštně dojatě a svým způsobem možná trochu nesměle.

Kapela hrála téměř tři hodiny (!), ve kterých vyprodané Sportovní hale naservírovala klasické depresivní hity od Lullaby, přes Lovesong, obě ze slavné desky Disintegration, přes melodickou Pictures of You, A Boy I Never Knew a desítky dalších. Zhruba po dvou hodinách mi ale koncert začal tak trochu splývat v jednu dlouhou písničku a měnil se ve velké čekání na největší, notoricky známé šlágry.

Pak kapela na chvíli zmizela a na řadu přišla sada přídavků. Dav se trochu probudil, tušíc, že se vše chýlí ke konci, a užíval si poslední písničky večera: kousky jako Kiss, M, Play for Today, nesmrtelnou Boys Don´t Cry a rytmickou 10:15 Saturday Night.

A najednou bylo po všem. Kapela poděkovala, rozloučila se, Smith si posbíral pár plyšáků z pódia, naposledy zamával a naviděnou někdy příště.

Musím ale říct, že ačkoli to byl obrovský zážitek, The Cure se představili ve výborné formě, byla jsem maličko zklamaná. Těšila jsem se na evergreeny typu Close To Me, A Night Like This a především tedy Friday, I´m in Love. Ani jeden z těchto songů ovšem - pro mě poněkud překvapivě - bohužel nezazněl.

Tak snad..někdy příště.

Fotky k článku: avi