Green Frog Feet - 11 Ways To Kill Your Idols

Říkají si Green Frog Feet. To je fakt vtipný. Jsou z Německa – třebas jako Beatsteaks – to je zajímavý. A hrají pop-punk – a to je pro někoho dobrý. Pro mě ale ne. A ani deska 11 Ways To Kill Your Idols! mě z pocitu neradosti z tohohle žánru nevytrhla (i když, jak se později ukáže, ne, že bych všechnu tuhle muziku pakoval do skartovačky, to vůbec ne).

Znáte to… Jeden song je jako druhý a jako třetí. Kapely znějí všechny úplně stejně, sotva se dají rozeznat. Nemluvím teď o prímovní české dechně, nebo třebas céčkových a pozdějipísmenných metalových pokousech. To samé se dá říct (až na výjimky) o pop-punku – tedy muzice, co vykrádá punk, tedy hudbu dvacet, pětadvacet let starou a řeže jí hudbou novější, nebo třeba starší, ale především tanečnější a melodičtější, tepny tolik nedrásající.

I z placek pop-punkových a z koncertů pogo-skákacích se semo tamo ozve něco tak nějak naléhavého. I ostrého jako břitva (žiletka). Ale většinou se tyhle pocity objevují tak u čerstvých středoškoláků (jo, jo, kde ty loňské sněhy jsou). Ale být mi tolik, asi bych spolu s zelenými žabími nožičkami skákal jak o život a připadal si jako fakt velkej frajer. A navíc – ač se možná pletu (protože revoltující punk prý nešel zas až tak proti muzice, nebo lépe… nešel jen proti ní), přijde mi popově-punkový střik jako nonsens první extratřídy – umělotina produkčních společností a byznysu – a Green Frog Feet té mašinérii spadli do soukolí a valí směrem „nosných“ trendů.

A k desce: Má grády, to se musí nechat. Jako potrefená svině (omluva za to prozaické přirovnání – ale je to přece punk, ne?) se žene přes šutry a kořeny a celých necelých 40 minut má fakt sílu. Když to pořádně napálíte, uši vám docela mile lezou z důlků. Navíc, jak už jsem zmínil, je to „revolta“. Plus mínus …hej heeeeej, „every band needs a song about viros, drugs, cars and getting famous…“ tohle tu desku a ten styl přesně vystihuje. (Těch songů je třeba, tak jim je napereme!) A v bukletu se nad ní komíhá oprátka, páč „she is a killer babe babe sugar honey honey hey heeeeeey“.

Holt v rámci rapid-pop-punku není co vytknout. „Tří-akordovou“ hudbu je třeba někam vyvíjet, jak to s velkou grácií válí třeba Good Charlotte (dodejme jen, že Šarlota má o dost propracovanější a bohatší muziku, u které se člověk občas i zamyslí). Jen Green Frog Feet se prostě řadí spíš do jedné lajny s oblíbenými pražskými Jaksi Taksi. Vzpomínáte? „…nejlepší škola je ta se značkou život!“ Ou yeeeee… přesně z téhle strany mince je třeba na to koukat – jako songy pro mladý a o mladých, co si rádi zaskotačej na koncertě a sháněj holky na celý život, nebo aspoň na jednu noc.

Takže se tomuhle počinu nedají ubrat pozitivita, i přes všechny ty žiletky, lebky a ďábelský plameny. A navíc je tenhle žabí kvak (pardon, punk) u nás dost oblíbený – prostě u nás tahle zahraniční kapela rozhodně není neznámá. A ještě navíc se s jedenácti cestama, na zabití tvých idolů docela hezky vstává. Do práce nebo do školy pak jde člověk nastartovanej, jako by už bylo jedenáct a těšil se na oběd. Muzika nikoho neurazí, texty pobaví (a děcka určitě i osloví – pseudofilozofie vivat) a týmově zazpívaný refrény jsou jako kofein přímo do žíly.

Takže konečný verdikt – k poslechu to není marný, na vyblbnutí na parketu je to dobrý, ale jináč, děkuji nechci, radši zůstanu v tomhle žánru o pár let pozadu – tenhle pop-byznys-líbivej trend zdá se mi poněkud nešťastným řešením bez hlavy a paty. Nebo ještě jinak – jedna taková kapela na jeden národ. Víc netřeba.

KOMENTÁŘE