Chicagské dýně „strašily“ v Praze i přesto, že nebyl Halloween

V naší stověžaté metropoli začala vzkříšená americká skupina Smashing Pumkins evropskou část svého turné. Poměrně slušně zaplněná hala na výstavišti, úžasná světelná show a hudebnické lahůdky trvající přes dvě hodiny. To vše bylo jste mohli 30. ledna vidět, pokud jste se rozhodli navštívit tento koncert.

Jediná věc, která mě zarazila už před koncertem, bylo zvolení předkapely. Smashing Pumpkins a Tata Bojs? To mi trochu nešlo dohromady. I když v průběhu koncertu SP jsem si uvědomil, že pojítkem, které spojuje tyto kapely, jsou instrumentální části písní…

Kolem tři čtvrtě na osm vpadli Tatáči na pódium, kde Mardoša oznámil, že oni nejsou Šňuk Pampkins, ale pouhá kapela z Hanspaulky a začali hrát. Sedmi písněmi Tata Bojs zabrousili do tvorby ze svých čtyřech posledních desek. Samozřejmě nezapomněli na největší hity – Pěšáci, Elišce, Attention aux hommes. Přesto se ukázalo, že Tata Bojs asi nebyla dobře zvolená předkapela. Ne, že by se hanspaulská parta nesnažila, právě naopak, Mardošovy rockové výkopy byly triumfální, ale publikum zůstalo chladné jako psí čumák. Od Mardoši jsem se ale dozvěděl další pojítko těchto kapel – obě hrají od roku 1988. Na konec Tatáči poděkovali publiku, kterému sdělili, že se snažili být nutným dobrem a ne zlem, jak tomu u předkapel občas bývá. Udělali si poslední fotku publika a  zřejmě odešli slavit výročí dvaceti let obou kapel do backstage… 

Po jejich odchodu byla hala zaplněná tak zhruba z půlky. Pomalu ale jistě se začal trousit zbytek diváků, který asi netušil, že nějaká předkapela vůbec bude… Zhruba za hodinu po začátku Tata Bojs (kolem tři čvrtě na devět) se v hale opět setmělo a na pódium nastoupila očekávaná garda Smashing Pumpkins pod taktovkou Billyho Corgana. Žádné dlouhé proslovy  nebyly na místě. SP beze slova spustili pomalé intro, které přerostlo v ten pravý smashingovský kytarový sound, až díky kterému šlo rozpoznat, že se jedná o Porcelina Of The Vast Oceans, při které Billy bravurně předvedl publiku hraní s kytarou nad hlavou. Devítiminutová skladba na začátek, to bych opravdu nečekal… 

A to ještě nebylo vše… Se zvláštně sestaveným playlistem jsem se potýkal celý večer. Čekal jsem, že SP budou hlavně propagovat svou aktuální desku Zeitgeist, ale opak byl pravdou. Jako by chtěli Billy s bubeníkem Jimmy Chamberlinem (jediní, kteří byli i ve starých SP) dokázat, že zahrát staré skladby není problém i v této sestavě. Jediné, co se od Billyho očekávalo a co splnil, byl jeho kostým. Oděný v šedém triku s dlouhými rukávy a na spodu černým cosi, co připomínalo sukni, opravdu nezklamal.

Po dvou pomalejších skladbách, díky kterým jste si mohli užít tu pravou alternativu a ocenit osvětlení, které takovéto hudbě jen přidávalo na atmosféře, přišla konečně na řadu vypalovačka Bring The Lights, která dostala publikum do varu. Taky bych rád podotkl, že na začátku mi bylo divné, proč je na každé straně pódia tolik kytar, ale když si skoro po každé písni Billy a kytarista Jeff Schroeder měnili své aparáty, tak jsem pochopil. Z počtu kytar jste mohli odhadnout, že dneska opravdu uvidíte za své peníze hodně muziky…

To, co se mi na začátku zdálo divné, po čase začalo zapadat. Billy moc s publikem nekomunikoval a SP hráli jeden song za druhým, takže vše splývalo v jednu velkou alternativně rockovou show, ve které bylo opravdu těžké rozpoznat jednotlivé písně, neboť vám po čase splývaly. Svůj podíl na tom mělo i jiné intro, než na které jste byli zvyklí z CD, prostě s každým trackem si SP vyhráli, jak mohli, ale otázkou je, zda to nepřehnali.

Jako první sklidila obrovský úspěch píseň Tonight, Tonight, při které mohl naživo plně vyniknout její hudební začátek. Po ní Billy konečně utrousí z úst strohé : „Thank you ,“ a jede se dál ve velice specifické smashingovské show při které zazní i publikem očekávané jistoty Today a The Everlasting Gaze.

Před dalším přerušením se frontman ujistil, jestli se něco nestalo s fanoušky : „Are you OK?“ a bere si do ruky španělku místo elektriky a na své poměry se dost rozpovídal, děkoval publiku a představil nezasvěceným bubeníka Jimmyho Chamberlina, který mu jako jediný asistuje u skladby Perfect. Zbytek hudebníků totiž opustil pódium. Abyste si ale nemysleli, že Corgan je starý artrockový nemluva, tak musím uznat, že se mu během této skladby povedl dobrý fór. Billy hraje na kytaru, zpívá, Jimmy ho doprovází tamburínou a najednou Billy přestane hrát, otočí se na Jimmyho a ze srandy ho seřve za to, že neumí text. Po tomhle songu ale pódium opustí i Jimmy (možná si tu výtku vzal až moc k srdci) a Corgan hraje sám na španělskou kytaru ještě That's The Way a 1979. Tímto nastává pomalejší část show.

Koukl jsem se na hodiny a nemohl jsem tomu uvěřit – SP hráli v kuse dvě hodiny a čtvrt!!! Klobouk dolů, jsou to prostě páni hudebníci. Po pětiminutové přestávce jsme se dočkali dvou přídavků a to už bylo opravdu vše. Billy si na sebe hodil bílý ručník, podepsal se fanouškům v první řadě a odešel.

Přiznávám bez mučení, takový koncert jsem ještě nezažil. Hlavně co se doby hraní týče. Na druhou stranu  musím ovšem podotknout, že dvě a čtvrt hodiny je možná opravdu moc, ale pro skalní fanoušky to musela být hotová extáze. Smashing Pumpkins mě za jeden večer na sto procent přesvědčili, že nepatří mezi obnovené kapely, pro které by bylo lepší jejich zašlou slávu nechat tak…

KOMENTÁŘE