Khoiba - chtějí zbořit mýty?

Tuhle sobotu se naskytla ideální příležitost, v pražském Paláci Akropolis se po delší době opět představila pražská melancholická formace Khoiba.

Už v půl osmé se Palác Akropolis rychle plnil, takovou frontu u šatny jsem tam už dlouho nezažila. Dole v sále byla tma a mlha nad pódiem byla prosvícena modrými reflektory.

Khoiba nás zbytečně nenapínala. Kolem deváté se na pódiu objevili Filip Míšek, Petr Šámal, Honza Janečka usedl za bicí a k mikrofonu se postavila zpěvačka Ema Brabcová. Kapela působila skoro až přízračně, nořící se do mlhy a osvětlená téměř výhradně modrými a červenými reflektory. Tuhle atmosféru ještě podtrhoval Filip, který na kraji pódia poklekl k bubnu a pomalými, temnými údery pomohl vytvořit jakési intro. Pak do strun hrábl i Petr Šámal a začala téměř hodinová temná show.

Říkám temná, ale nepředstavujte si nějakou pohřební atmosféru. Emy andělský hlas má jednu úžasnou vlastnost, nejdřív vás zasáhne rovnou

u srdce, pak se vám zasekne v hlavě a už ho odtamtud nedostanete. Rázné bicí a klávesy dodávaly celému projevu trochu optimističtější náladu.

V přibližně hodinovém setu Khoiba odehrála písničky ze současné desky Mellow Drama, několik i ze staršího alba Nice Traps. Nebudu vám tu vyjmenovávat, jaké songy zazněly, protože o to tady až tak nejde. I když mi po koncertě v hlavě uvízly melodie asi dvou písniček (Wash This Out, Me and My Victory), hudba Khoiby není o tom, že dav skáče, jásá a vesele si prozpěvuje, ale že si vychutnává tu náladu, hloubku, kterou mají promyšlené texty a hudba samotná.

Mnohem důležitější, než si pamatovat všechny texty a pořádně si ,,zapařit“, je odnést si z koncertu nějaký pocit, prostě o tom trochu přemýšlet…a vědět, že i u nás máme kapelu světové úrovně.

KOMENTÁŘE