Milan Valenta - Kdy všechno končí a kdy začíná

Jsou desky, kterých se člověk nezbaví a má jich plnou hlavu. Jsou interpreti, jejichž jméno utkví v paměti jakoby mimoděk a zůstane tam vryto nadosmrti. Někdy je to dobře a někdy si člověk řekne: „Hm, co se dá dělat.“ A někdy si řekne: „Hm, Milan Valenta a Kdy všechno končí i začíná.“

Kdepak, není to tak zlé, jak je v úvodu recenze naznačeno. Rozhodně deska nepatří hned do skartovačky a poslechnout si ji jednou nebo dvakrát nemusí být tak marné. Ideálně, když si v deliriu z rozchodu s milovanou slečnou potřebujete ještě víc napráskat, nebo když má člověk monotónní náladu a chce si ji udržet ještě další dva dny.

Texty ze stříbrné placky drží pohromadě nenásilně, pěkně plynou a jsou tak prokvetlé frázemi a klišé, až by srdce nejednoho stylisty zaplesalo. Měsíce, hvězdy, oči, známý, neznámý, touha, tulák… Obsah skladeb pak se slovními klišé jede v tandemu, kterému se říká prostě: Nuda.  A tak si na konci desky pamatujete, co bylo na jejím začátku (tím se často pozná nahrávka fešná a šmrncovní), jenže ten důvod je trošku jiný, než u dobrý děl a dílek. U Valenty zní první i druhá, třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá, osmá i desátá skladba stejně a co hůř, má i stejný obsah. A jen mimochodem... když přesahuje stopáž deseti písní v součtu padesát minut, něco tady nehraje.

Devátá, ve výčtu vynechaná, o Monsieurovi Baudelaireovi patří jinam i když i jí do pamětihodnosti, chybí řádný kus. Nicméně z ní jediné není cítit jen nějaké mlácení prázdné slámy. Snad chce a možná dokonce může opravdu něco říct. Co to je, je ale nutné teprve objevit

Ve vší úctě k Valentovi i týmu, díky kterémuž všechno tohle vzniklo, nezbývá než konstatovat, že když jsem desku slyšel potřetí, musel jsem si říct DOST! A byť mám písničkářství moc rád a ještě radši chválím než haním, s něčím se popasovat nedovedu. Je mi líto.  

KOMENTÁŘE