Beatsteaks v Roxy. Díky!

Stane se to možná jen jednou za život a možná někomu ani tolikrát ne, ale kdo má štěstí prvně zmíněné, tak už nikdy nezapomene. Nezapomene na odchod z koncertu, který mu do žil vlil neuvěřitelné množství energie, nezapomene na to, jak se před koncertem pomalu svíjel s křečemi žaludku, protože asi něco mizerného snědl a po vystoupení muzikantů si už ani nevzpomene. Nezapomene na to...

Stane se to možná jen jednou za život a možná někomu ani tolikrát ne, ale kdo má štěstí prvně zmíněné, tak už nikdy nezapomene. Nezapomene na odchod z koncertu, který mu do žil vlil neuvěřitelné množství energie, nezapomene na to, jak se před koncertem pomalu svíjel s křečemi žaludku, protože asi něco mizerného snědl a po vystoupení muzikantů si už ani nevzpomene. Nezapomene na to, jak pomáhal slečně vylézt na pódium, aby si mohla skočit do davu a ani na to, že, ač sám taky fotograf, nedokázal se přestat obdivovat dvěma jiným slečnám, kterým aparáty víc než slušely. A pak nezapomene na bouřící dav v zádech a na bouřící kapelu před sebou, když stál přesně v tom místě, kde se obě dvě masy energie z těchto zdrojů setkávají a srážejí, aby tohohle člověka naplnily pocitem maximálního uspokojení a to dokonce i za předpokladu, že neměl ani jedno pivo. Jednoduše řečeno, nezapomene na Beatsteaks v pražském Roxy 30. října 2007.

Už na Rock for People 2007 zahráli set songů, který publikum nadchnul, rozkřičel a rozskákal. Už tam si tihle němečtí muzikanti museli říct, že se do Česka vrátí zase, protože to jim za to stojí. Ač je české publikum jak chce zmlsané velkými produkcemi, zvučnými jmény a muzikanty, kteří kraje na východ od bývalé Železné opony objevují až teď a v o to větším houfu do nich přijíždějí, dokáže přesně tohle české publikum ocenit muziku, která je podávaná s živelností, zájmem, radostí, lidskostí, fantastickým vydáním se ze sebe a extraligovým muzikantským uměním.

Beatsteaks navíc kolem sebe nemají zběsilé fankluby, které je doprovázejí štaci od štace, nepředvádějí žádnou umělost, násilné převlékání a udržují si natolik neslizký přístup k publiku, jako by všichni lidi, co před nimi na koncertech jsou a tleskají, byli jejich kamarádi, přátelé. Ano, přátelství... Jak kýčovitě to slovo dneska zní a přitom je asi to jediné pravé, které vyvstane na mysli, když vidíte partičku Beatsteaks, kterak se (v tom nejlepším smyslu slova) producíruje na pódiu, rozskotačuje publikum a hraje. A i když hrají muziku sakra říznou, nevadí jim si z ní a ze sebe udělat legraci a pobavit. A i tohle je nutno brát přes síto přátelskosti, protože lidé, kterým je produkce nabízena se nevysmívají, spíš usmívají a oči jim září jako korálky.

A rozzáří se o to víc, když Arnim Teutoburg-Weiss – zpěvák kapely – vyběhne na balkón v Roxy skočí si z něj do diváků, čímž strhne lavinu dalších podobných nadšenců, kteří skáčou do lidí přímo z pódia a co víc, bez jakýchkoli represí, bez vyhazování ze strany muzikantů, bez hvězdných manýrů. Oči se rozzáří i tehdy, když si Arnim Teutoburg-Weiss na sebe oblékne ušanku, nebo vezme gumový kyj a začne s ním být basáka po hlavě. A tenhle výčet by jen tak neskončil.

Beatsteaks a tisícový dav pod ním, byli tenhle večer jedno tělo a jedna duše a já jsem hrozně rád, že jsem mohl být tím i tím. A jestli Arnim Teutoburg-Weiss na koncertě děkoval, že tohle je nejlepší show celé tour, nezbývá, než říct... Díky, Arnim Teutoburg-Weissi! Díky, Petře Baumanne! Díky, Bernde Kurtzke! Díky, Torstene Scholzi! Díky, Thomasi Götzi! Díky, slečny s foťákem! Díky, Beatsteaks! Díky, Roxy! Do smrti smrťoucí na Vás nezapomenu.

Odkaz: Fotoreport The Beatsteaks, Overflow @ Roxy, Praha, 30.10.

KOMENTÁŘE