Je neveselo V salónu barokních dam (recenze)

Co naplat, jednou to přijít muselo. Proč ale zrovna takhle divně, to je mi záhadou. Radůza zahodila harmoniku a začala svoje písničky doprovázet klavírem, spinetem, vibrafonem, kytarami, basou... výčet nástrojů ne a ne skončit. A pak natočila desku.

Ať je tahací harmonika jak chce neběžný nástroj profesionálních performerů (Nohavica, Tři sestry a spol. nechť prominou), hra za ruma v hospodě se jako profesionalismus dá brát jen v krajních případech, velmi snadno se ohrává a sebelepší písničky, když je jich moc, zní jako putykální odrhovačky. Radůza proto zavčasu řekla: „Dost, bylo mi s tebou dobře, má milá tahací, ale teď už budeš hrát jen druhé a možná třetí housle.“

Počin to nebyl ani tak odvážný, jako logický a smysluplný. A dál… Nechce se mi, ale napadá mě přirovnání s její první deskou. Nebyla zlá, byla originální a našly se na ní příjemné písničky (Afrika mi doteď zvedává občas náladu ), ale poslechnout ji celou na jeden zátah, to chtělo trošku víc vytrvalosti – prostě se zdála hrooooooooooooozně dlouhá. A stejný problém mám i se Salónem. Jednotlivé písničky mají promakané texty (Dopis Taťáně, romské a francouzské vsuvky, Neruda), instrumentální složka je taky přímo skvělá, celé skladby vedou k a zamyšlení a nejsou ani málo plytké. Co víc si přát?

Mám na to odpověď. Snad míň smutku to chtělo, míň melancholie, nostalgie, tragiky… Je hrozně těžké si tuhle desku pustit od začátku do konce a neunavit se jejím poslechem. I přes to, že co písnička, to jiný nástroj (s trochou nadsázky), ty songy zní všechny přesně stejně smutně, melancholicky, nostalgicky, tragicky…

A pak je tu ještě jedna odpověď (nebo možná spíš dohopsání té první). Na téhle nové placce chybí úlet. Chybí tu něco, co by se vymklo kontrole a bylo buď děsně dobré, nebo děsně střelené. Je to zvláštní, ale padesát precizních minut valících v jedné (na tohle slůvko prosím důraz) propracované linii neuspokojí snad ani perfekcionisty.

Možná si teď říkáte, proč jsem jednoduše celý dlouhý střední part téhle recenze neshrnul do slova NUDA. Prozradím rád. Když jsem si Salón barokních dam naposlouchal k recenzi a už už jsem chtěl psát o tom, že to nuda je, napadla mě spásná myšlenka, vzal jsem pár starších desek všech možných muzikantů a pustil si je i s Radůzou do beden pěkně na přeskáčku, bez systému, ladu a skladu. A pak jsem si ji užil. Udělejte to taky.

KOMENTÁŘE