RECENZE CD: Phantoms on Fire - Hangman's Bride

Docela mě překvapilo, když jsem v obálce nenašel jenom jedno album kapely Phantoms on Fire, ale hned dvě. Kromě alba Hangman’s Bride, které jsem očekával, protože jsem na něj měl udělat recenzi (kterou právě čtete), jsem objevil ještě předchozí album Stay Away From Us. Hned jsem vyloučil možnost, že bych měl udělat recenzi i na něj, protože už je to přece jen kousek mírně fousatý. Proto jsem si to vyložil tak, že se po mě chce, abych si obě alba porovnal. A hned na úvod je třeba říct, že pro nové album Hangman’s Bride by bylo lepší, kdybych to předchozí album v té obálce neobjevil.

Nevnímejme ale tu poslední větu nějak kriticky. Samo o sobě je album Hangman’s Bride skvělým počinem, ale poslechneme-li si ho hned po Stay Away From Us, je tam cosi, co mi nějak nesedí. Třeba na to přijdu.

Asi by to chtělo nejdříve kapelu trochu představit, protože se schválně přihlaště vy všichni, kdo jí znáte! A co vidím? Rozhodně ne les rukou, spíše školku mladých jedliček těsně po Vánocích. Myslím, že více k představení kapely poslouží rozhovor s ní, který pro Superbeat nedávno pořídila XaluX, já se to pokusím jen ve zkratce shrnout. Phantoms on Fire vznikli v roce 2001 a po několika personálních změnách se sestava ustálila v klasickém složení zpěv, kytara, basa, bicí. Dlužno dodat, že všichni současní členové hrají nebo hráli v minulosti ještě v jiných kapelách, např. Kevorkian, Eastern Star, Gothart a dalších. Styl kapely bych shrnul třema slovy – trash, punk, rock’n’roll. Album Stay Away From Us kapela vypustila v roce 2004 a byla to jejich prvotina, před pouhými několika dny vyšlo nové album Hangman’s Bride, ke kterému už se teď doufám konečně dostaneme.

První pecka, jejíž název je totožný s názvem alba, je parádní. Má melodii, energii a kytary se do ucha zařezávají jako nůž do krční tepny. Odpusťte mi to sadistické přirovnání, ale věřte, že je na místě, protože kapela si důsledně zakládá na své horrorové image i obdobném nádechu svých songů (nemluvě o bookletech CD). Nicméně hned tato první věc je podle mě nejlepší na albu. Kytarista má ruce převelice rychlé a je to především on, kdo do hudby PoF vnáší onu trash-metalovou složku. Zpěvákův vokální projev je velice zajímavý. Samozřejmostí je, že musí být řádně naostřen, jinak by to v téhle muzice ani nešlo, ale v jeho případě nejde tak úplně o zpěv, nýbrž mi připadá, jako by „štěkal“. Těžko říct jestli je to záměrně, nebo ne, ale do muziky PoF perfektně pasuje. Je sice mezi kytarami mírně utopen, ale myslím, že to muzice neškodí.

Druhý song My Courage Is Gone se již nese více v punkovém duchu, ale našlapanosti a nasazení úvodní pecky nějak nedosahuje, stejně tak třetí píseň Phantom on Fire. Obě tyhle písně mají své kvality někde jinde, třeba třetí píseň zaujme hlavně tím, že je nejpomalejší na celém albu a zaslechneme v ní dokonce klávesy, nebo zdařilým basovým sólem na úvod. Opět zrychlíme ve čtvrtém válu Transylvania. Už jenom název toho songu je jako stvořen pro kapelu s horrorovým tématem. Chytlavá píseň opět v punkovém duchu. Tím ovšem půvdní tvorba PoF na tomto albu končí. Dále už jsou na programu už jen tři coververze a opona padá. Opravdu, na tomto albu je pouze 7 (slovy sedm) písní v celkové délce necelých 20 minut. Což vlastně ani nevadí, podle mě je to pořád lepší než alba, která mají hodinu. Akorát je trochu zvláštní, že za dobu, co píšu tuhle recenzi, už mi hraje potřetí dokola...

Zmíněných coververzí se kapela zhostila vcelku obstojně, první z nich je píseň Communication Breakdown od Led Zeppelin. Když pominu poměrně překvapivý výběr kapely a písně, jedná se o celkem zdařilý kousek, který si kapela opravdu dobře přizpůsobila svému stylu. Zejména bych pochválil pasáž, kde hrají pouze kytary a je slyšet jen vzdychající dáma z nějakého filmu – dobrý nápad. Další coververze Kiss of Steel od kapely Samhain na mě takový dojem neudělala, nese se opět více v metalovmtrvá jen asi minutu a půl a je tak trochu na jedno brdo. To poslední flák Rebel Yell od Billyho Idola, to je hitovka! Skvělá melodie a vůbec výborná píseň, škoda, jen že teď nechválím ani tak PoF, jako spíše právě zmíněného „vykradeného“ umělce. Ale „Fantomům“ se povedlo si jí opět dobře přizpůsobit svému stylu a možná i jistým způsobem obohatit (kupříkladu nezbytnou sprostotou svých kytar).

KOMENTÁŘE